Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
vzájemně potěšujte.“ 1. Tesalonickým 4,16-18. Tato slova útěchy se zásadně rozcházejí s
výše uvedenými výroky duchovního, který zastává univerzální spasení. Duchovní utěšoval
pozůstalé, že Pán přijal zesnulého mezi své anděly ihned poté, co vydechl naposled, bez
ohledu na to, jak moc byl hříšný. Apoštol Pavel odkazoval své spoluvěřící na budoucí
Kristův příchod, kdy bude zlomena moc smrti a hrobu a kdy „ti, kdo zemřeli v Kristu,“
budou vzkříšeni k věčnému životu. {VDV 356.1}
Dříve než lidé budou moci vstoupit do věčných příbytků, musí být jejich případy
prošetřeny a Bůh musí posoudit jejich povahu a skutky. Všichni budou souzeni podle
záznamů v nebeských knihách a všichni dostanou odměnu podle svých skutků. Tento soud
se nekoná při smrti jednotlivého člověka. Všimněme si slov apoštola Pavla: „Ustanovil den,
v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o
tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ Skutky 17,31. Apoštol zde jasně říká, že
pro soud světa je pevně stanoven konkrétní den v budoucnosti. {VDV 356.2}
Apoštol Juda odkazuje na stejnou dobu: „Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené
postavení, ale opustili určené místo, drží“ Hospodin „ve věčných poutech v temnotě pro
veliký den soudu.“ Dále cituje Henochova slova: „Hle, přichází Pán s desetitisíci svých
svatých, aby vykonal soud nade všemi.“ Judův 6.14.15. Apoštol Jan zaznamenal, že viděl
„mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy … a mrtví byli souzeni
podle svých činů zapsaných v těch knihách.“ Zjevení 20,12. {VDV 356.3}
Kdyby se mrtví už těšili v nebeské blaženosti nebo kdyby se svíjeli v pekelných
plamenech, k čemu by byl soud? Boží slovo dává na tyto důležité otázky naprosto jasné a
jednoznačné odpovědi, kterým mohou porozumět i prostí lidé. Můžeme však najít něco
moudrého nebo pravdivého v dnešní obecně rozšířené nauce? Mohli by spravedliví po
vyšetření svých případů před soudem přijmout pochvalu: „Správně, služebníku dobrý a
věrný, … vejdi a raduj se u svého pána“ (Matouš 25,21), kdyby v Boží přítomnosti žili už
po celá staletí? Povolá snad Soudce nebe a země bezbožné z místa muk, aby nad nimi
vynesl rozsudek: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně“? Matouš 25,41. To je rouhání,
hanebné zesměšňování Boží moudrosti a spravedlnosti. {VDV 356.4}
Učení o nesmrtelnosti duše patří mezi falešné nauky, které Řím převzal z pohanství a
zanesl do křesťanského náboženství. Martin Luther je přiřadil k oněm „nehorázným
výplodům, které patří na smetiště římských dekretů“ (E. Petavel, Problém nesmrtelnosti, str.
255). Ve svých poznámkách ke slovům Šalomouna, že mrtví nevědí nic, reformátor uvedl:
„Tu je další důkaz, že mrtví nic nevědí. Nemají žádné povinnosti, žádné znalosti ani
poznání, žádnou moudrost. Šalomoun tvrdí, že mrtví spí a necítí vůbec nic, neboť leží,
nepočítají ani dny ani roky. Když se však probudí, bude se jim zdát, že spali sotva
okamžik.“ (Martin Luther, Výklad Šalomounovy knihy zvané Kazatel, str. 152) {VDV
356.5}
335