Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
nápravy; nyní však tvrzení falešných proroků svedla na scestí řadu čestných a poctivých
lidí. {VDV 126.1}
Vůdcové tohoto hnutí přišli do Wittenberku a začali proti Melanchthonovi a jeho
spolupracovníkům uplatňovat své domnělé nároky: „Bůh nás poslal, abychom učili lid. Měli
jsme s Pánem důvěrné rozmluvy. Víme, co se stane; jsme apoštolové a proroci a obracíme
se na doktora Luthera.“ (D’Aubigné, sv. 9, kap. 7) {VDV 126.2}
To reformátory zaskočilo, cítili se bezradní; ještě nikdy se s něčím takovým nesetkali,
nevěděli, jak se zachovat. Melanchthon prohlásil: „V těchto lidech je opravdu mimořádný
duch, ale jaký to je duch? … Varujme se, abychom na jedné straně neuhášeli Božího Ducha,
na druhé straně abychom nebyli svedeni satanovým duchem.“ (D’Aubigné, sv. 9, kap.
7) {VDV 126.3}
Výsledky nového učení na sebe nenechaly dlouho čekat. Lidé začali zanedbávat Bibli
nebo ji úplně odložili. Na školách nastal zmatek: studenti přestali zachovávat řád a
odcházeli ze studií. Lidem, kteří si mysleli, že jsou schopni oživit a řídit reformaci, se
vlastně podařilo přivést ji na pokraj zkázy. Přívrženci papežství získali znovu sebedůvěru a
měli důvod jásat: „Ještě jeden, poslední zápas a všechno bude naše.“ (D’Aubigné, sv. 9, kap.
7) {VDV 126.4}
Luther proti falešným „prorokům“
Když se Luther na Wartburku dověděl o těchto událostech, dělal si velké starosti:
„Vlastně jsem to čekal, že satan na nás takový mor pošle.“ (D’Aubigné, sv. 9, kap. 7)
Pochopil pravou povahu těchto domnělých proroků a rozpoznal nebezpečí, které ohrožovalo
věc pravdy. Ani nepřátelství papeže a císaře mu nedělalo tak velkou starost, jakou cítil nyní.
Z lidí, kteří se vydávali za příznivce reformace, se stali její nejhorší odpůrci. Právě ty
pravdy, které mu přinesly tolik radosti a útěchy, použili k tomu, aby vyvolali spory a zmatek
v církvi. {VDV 126.5}
Luthera inspiroval k reformaci Duch svatý a vedl ho dál, než si Luther sám přál. Původně
neměl v úmyslu zaujímat taková stanoviska, ani nechtěl dělat tak zásadní změny. Byl pouze
nástrojem v rukou Nekonečné moci. Přesto měl často obavy o výsledek své práce. Jednou
řekl: „Kdybych věděl, že mé učení škodí člověku, jednomu jedinému člověku, třeba tomu
nejnižšímu a nejubožejšímu — což nemůže, protože je to evangelium — chtěl bych raději
desetkrát zemřít než neodvolat.“ (D’Aubigné, sv. 9, kap. 7) {VDV 126.6}
Rovněž samotný Wittenberk, středisko reformace, se rychle dostával pod vliv fanatismu
a anarchie. Tento alarmující stav nebyl důsledkem Lutherova učení, přesto však jeho
odpůrci z něj obviňovali Luthera. Reformátor cítil hořkost a někdy se ptal sám sebe: „Je
možné, aby takto skončilo velké reformační dílo?“ (D’Aubigné, sv. 9, kap. 7) Když ale
potom zápasil s Bohem v modlitbě, pocítil vnitřní uspokojení. Prohlásil: „Není to moje dílo,
ale tvé. Ty přece nedovolíš, aby ho zničila pověrčivost nebo fanatismus.“ V těch těžkých
110