Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
Lutherovy teze byly výzvou k diskusi. Nikdo se však neodvážil do diskuse vstoupit.
Otázky, které Luther předložil, se v několika málo dnech rozšířily po celém Německu a za
pár týdnů o nich věděl celý křesťanský svět. Mnozí oddaní katolíci, kteří věděli o zlořádech
v církvi a bědovali nad nimi, avšak nevěděli, jak zastavit jejich postup, četli teze s velkou
radostí a poznávali v nich Boží hlas. Cítili, že Pán se postaral o to, aby rychle se šířící
záplava zkázy, jejímž zdrojem byl Řím, byla zastavena. Knížata a světská vrchnost se tajně
radovala, že bude konečně zastavena domýšlivá síla, která neuznává právo odvolat se proti
jejím rozhodnutím. {VDV 90.3}
Lidé pověrčiví, milující hřích, se však děsili, když viděli, jak se rozplývají výmysly, které
zaháněly jejich strach. Vychytralí duchovní, které Luther vyrušil při schvalování zločinů,
soptili vzteky, když zjistili, že jejich zisky jsou ohroženy. Spojili proto své síly — doufali
totiž, že se jim podaří zachovat zdroje svých příjmů. Reformátor musel čelit rozhořčeným
žalobcům. Někteří ho obviňovali, že jednal ukvapeně, bez rozmyslu, jiní mu vyčítali
opovážlivost — tvrdili, že není veden Bohem, ale že jedná z domýšlivosti a touhy
prosazovat sebe. Luther odpovídal: „Kdo neví, že člověk jen zřídka přichází s novými
myšlenkami, aniž přitom vzbuzuje dojem domýšlivosti a aniž je obviňován, že vyvolává
spory? … Proč byl Kristus a všichni mučedníci vydáni na smrt? Protože se zdálo, že jsou
domýšliví a pohrdají moudrostí své doby a protože prosazovali nové, aniž se nejdříve
skromně poradili se starými názory.“ {VDV 90.4}
Jindy prohlásil: „Ať dělám cokoli, není to projev lidské moudrosti, ale vyplývá to z
Božího pověření. Je-li to Boží dílo, kdo je zastaví? Není-li, kdo je dokáže prosadit? Ani má
vůle, ani jejich, ani naše; ale ať se stane tvá vůle, svatý Otče, jenž jsi na nebesích.“
(D’Aubigné, sv. 3, kap. 6) {VDV 91.1}
Luthera sice vedl k zahájení reformačního díla Duch svatý, ve svém úsilí však nemohl
dále pokročit bez vážných střetů. Jeho nepřátelé ho pomlouvali a odsuzovali, překrucovali
jeho úmysly, posmívali se mu a trousili uštěpačné poznámky. To vše se na něj nahrnulo jako
nespoutaný živel a nezůstalo to bez následků. Luther však žil v jistotě, že vedoucí
představitelé církve i škol se k němu ochotně připojí v úsilí o nápravu. Povzbuzení, kterého
se mu dostalo od vysoce postavených lidí, mu dodávalo radost a naději. V duchu si
představoval, jak církvi vzchází „jasnější den“. Povzbuzování se však časem změnilo ve
výtky a odsuzování. Mnozí církevní i světští hodnostáři byli sice přesvědčeni, že jeho teze
jsou pravdivé, brzy však pochopili, že kdyby na ně přistoupili, vyvolalo by to velké změny.
Osvícení a reforma v širokých lidových vrstvách by nutně vedly k podlomení moci Říma,
zastavily by se nesčetné zdroje příjmů plnící papežskou pokladnu, a to by vedlo k omezení
přepychu a marnotratnosti papežského dvora. Vychovat lid k takovému způsobu myšlení a
jednání, jež je vlastní odpovědným bytostem, naučit ho, aby spasení očekával jen od Ježíše
Krista, to by vedlo k pádu papežova trůnu a potažmo i k úplné ztrátě jeho moci a autority. Z
těchto důvodů odmítli poznání, které jim Bůh nabízel. Spojili se proti Kristu a proti pravdě
tím, že se postavili proti muži, kterého poslal Bůh, aby je „osvítil“. {VDV 91.2}
76