Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
století před vypuknutím revoluce vládl ve Francii Ludvík XV., který i v oněch zlých časech
proslul jako líný, smyslný panovník nevázaných mravů. Stát se zvrhlou a krutou aristokracií
a se zbídačenými a nevzdělanými nižšími vrstvami se ocitl v těžké finanční situaci. Lid
ztratil naději a trpělivost. Aniž by bylo třeba prorockého jasnozření, bylo zřejmé, že situace
spěje ke strašnému výbuchu. Na varovné hlasy svých rádců král odpovídal: „Snažte se, aby
všechno šlo tak dlouho, pokud budu žít, po mé smrti ať se děje cokoli.“ Nemělo smysl stále
mu opakovat, že je třeba provést reformy. Král registroval rozmáhající se zlo, neměl však
ani sílu ani odvahu podniknout jakékoli kroky k nápravě. Úděl, který čekal Francii, až příliš
dobře vyjadřovalo jeho nestoudné a sobecké heslo: „Po nás potopa.“ {VDV 187.1}
Podezíravost a nedůvěra vládnoucích tříd byla vodou na mlýn Římu, který jí využíval k
tomu, aby vládci drželi lid v otroctví; dobře věděl, že právě tím stát oslabí, a bude si moci
tím více k sobě připoutat vládce i lid. Byla to chytrá politika — Řím věděl, že mají-li být
lidé opravdu zotročeni, musí být spoutány a zotročeny jejich duše. A nejjistější způsob, jak
jim zabránit, aby se vymanili z otroctví, bylo vychovat je tak, aby nebyli schopni těšit se ze
svobody. Tisíckrát horší než tělesné utrpení, které přinášela politika Říma, byla mravní
zkáza. Lid, kterému vzali Bibli a který vychovávali učením prostoupeným fanatismem a
sobectvím, byl vydán napospas nevědomosti a pověrčivosti, propadal neřestem a naprosto
nebyl schopný vládnout si sám. {VDV 187.2}
Konečný výsledek se však podstatně lišil od toho, co si Řím přál. Nedokázal udržet
lidové masy ve slepé poslušnosti svých dogmat, ale vychoval z nich nevěrce a
revolucionáře, kteří v římském katolicismu viděli jen opovrženíhodné kněžské intriky.
Duchovenstvo chápali jako součást svého útlaku. Jediný bůh, kterého znali, byl bůh Říma.
Učení Říma bylo jejich jediným náboženstvím. Hrabivost a krutost Říma považovali za
zákonité ovoce Bible, a s tím nechtěli nic mít. {VDV 187.3}
Řím nesprávně představoval Boží povahu i Boží požadavky, a lidé nyní odmítli Bibli i
jejího původce. Řím vyžadoval slepou víru ve svá dogmata, a přitom se dovolával Bible.
Voltaire a jeho spojenci na to reagovali tím, že úplně odmítli Boží slovo a začali šířit jed
nevěry. Řím srazil lid k zemi svou železnou patou, a nyní se tento ponižovaný a utlačovaný
lid snažil zbavit této tyranie, s tím ale odhodil i veškeré zábrany. To podvodné pozlátko,
které tak dlouho uctíval, ho natolik rozzuřilo, že pak spolu s bludem odmítl i pravdu. Otroci
neřesti zaměnili volnost za nevázanost a vítězoslavně jásali nad svou domnělou
svobodou. {VDV 188.1}
Čas hrůzovlády
Na počátku revoluce král udělal ústupek a poskytl lidu větší zastoupení, než jaké měli
zástupci šlechty a duchovenstva dohromady. Lid se tak sice stal jazýčkem na vahách moci,
nebyl však připraven tohoto postavení moudře a prozíravě využít. V touze odčinit bezpráví,
jež na něm bylo pácháno, se rozhodl zcela přebudovat společenský systém. Pokořovaný lid,
který nebyl s to zapomenout na dlouhá léta útrap a strádání, se rozhodl, že revolucí změní
169