Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
zavrhneme raději Písmo svaté.“ Melanchthon k tomu poznamenal: „Každý den zde na
sněmu hodí Faber po nás, evangelících, nějaký nový kámen.“ (D’Aubigné, sv. 13, kap.
5) {VDV 134.1}
Náboženská tolerance byla zaručena zákonem a evangelické státy byly odhodlány
vystoupit proti porušování svých práv. Luther, pro něhož stále ještě platila klatba
wormského ediktu, se nesměl špýrského sněmu zúčastnit. Na jeho místo však nastoupili
jeho spolupracovníci a šlechtici, které Bůh povolal, aby hájili Boží věc v tak nebezpečné
době. Šlechetný Fridrich Saský, bývalý Lutherův ochránce, zemřel, nicméně vévoda Jan,
jeho bratr a nástupce, uvítal reformaci s radostí; a jakkoli měl rád klid a mír, za věc víry se
postavil velice rozhodně. {VDV 134.2}
Kněží požadovali, aby se státy, které přijaly reformaci, bezpodmínečně podrobily římské
pravomoci. Reformátoři naproti tomu žádali svobodu, která jim byla předtím zaručena. Bylo
pro ně nepřijatelné, aby Řím znovu vládl v zemích, které tak radostně přijaly Boží
slovo. {VDV 134.3}
Nakonec byl předložen kompromisní návrh, aby v těch zemích, kde se reformace ještě
neprosadila, byl přísně dodržován wormský edikt, a „v těch státech, kde se lid od něho
odchýlil a kde nelze vynutit jeho dodržování bez nebezpečí vzpoury, aby nezaváděli žádné
nové reformy, nedotýkali se sporných bodů, nestavěli se proti sloužení mše a nepřipustili,
aby římští katolíci přijímali luterství.“ (D’Aubigné, sv. 13, kap. 5) Tato opatření sněm
schválil k velké radosti katolických kněží a prelátů. {VDV 134.4}
Kdyby dodržování tohoto ediktu bylo vynuceno, „nemohla by se reformace ani šířit tam,
kde je dosud neznáma, ani by se nemohla upevnit na dobrých základech tam, kde se již
rozšířila.“ (D’Aubigné, sv. 13, kap. 5) Svoboda projevu by byla potlačena. Nebylo by
dovoleno přestoupit na jinou víru. A od přívrženců reformace se žádalo, aby se těmto
omezením a zákazům ihned podřídili. Zdálo se, že svět bude brzy připraven o jakoukoli
naději. „Znovuzavedení nadvlády Říma … by nutně znamenalo návrat starých zlořádů“ a
pak už by se jistě našla příležitost, „jak dokončit zkázu díla, které se beztak už silně
otřásalo“ pod náporem rozbrojů a fanatismu (D’Aubigné, sv. 13, kap. 5). {VDV 134.5}
Když se evangelíci sešli k poradě, dívali se jeden na druhého rozpačitě a ustrašeně. Jeden
se ptal druhého: „Co budeme dělat?“ „Na stůl“ se dostaly otázky důležité pro celý svět. Mají
se vůdci reformace podřídit a přijmout edikt? V této rozhodné chvíli bylo tak snadné
sklouznout na nesprávnou cestu. Kolika přijatelnými záminkami a výmluvami bylo možné
odůvodnit nutnost podrobit se. Luterská šlechta měla zaručenu svobodu vyznání. Stejné
právo měli i všichni jejich poddaní, kteří ještě před vydáním tohoto dekretu přijali
reformační víru. Nestačilo by jim už to ke spokojenosti? Kolika nebezpečím by se mohli
vyhnout, kdyby přistoupili na podmínky ediktu. Do kolika nebezpečných situací a sporů je
neochota poslechnout přivede? Kdo ví, jaké možnosti přinese budoucnost? Proto přijměme
olivovou ratolest míru, kterou Řím podává, a rány Německa budou zaceleny. Podobnými
118