Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
vůbec bylo možné uvěřit. Obyvatelé Říma říkají: Existuje-li nějaké peklo, pak je Řím
postaven na něm. Toto město je bezedný jícen, který chrlí všechny druhy hříchu.“
(D’Aubigné, sv. 2, kap. 6) {VDV 87.3}
Krátce předtím vydal papež výnos, kterým sliboval odpustky všem, kdo po kolenou
vystoupí po „Pilátových schodech“, o nichž se tvrdilo, že prý po nich sestupoval náš
Spasitel, když opouštěl Pilátovu soudní síň, a které byly údajně zázračným způsobem
přeneseny z Jeruzaléma do Říma. Luther jednoho dne zbožně zdolával tyto schody po
kolenou, když se mu náhle zdálo, že slyší hlas podobný hromu, který mu říká: „Spravedlivý
bude žít z víry.“ Římanům 1,17. Luther rychle vyskočil a uháněl pryč z toho místa hanby a
hrůzy. Slova, která tehdy slyšel, na něj nikdy nepřestala silně působit. Od té doby chápal
jasněji než kdykoli dříve, jak je nesmyslné věřit, že si člověk může spasení zasloužit svými
skutky, a jak je důležité věřit v zásluhy Ježíše Krista. Otevřely se mu oči, aby poznal faleš
papežství, a zůstaly už otevřeny natrvalo. Po těchto zkušenostech nechal Řím za zády
jednou provždy — odvrátil se od něho i „svým srdcem“. Tento odstup se pak trvale
zvětšoval, až nakonec Luther veškeré styky s římskou církví přerušil úplně. {VDV 87.4}
Za kazatelnou
Po návratu z Říma získal Luther na wittenberské univerzitě hodnost doktora teologie.
Tehdy se mu naskytla nebývalá příležitost — možnost věnovat se studiu Písma, které tolik
miloval. Slavnostně se zavázal, že bude celý svůj život pilně studovat a věrně kázat Boží
slovo, a nikoli výroky a učení římské církve. Už nebyl pouhým mnichem nebo profesorem,
ale pověřeným zvěstovatelem Bible. Byl povolán, aby jako pastýř sytil Boží lid, který
hladoví a žízní po pravdě. S přesvědčením hlásal, že křesťané mají přijímat jen takové
učení, které se zakládá na autoritě Písma svatého. Tato slova, v nichž je obsažena hlavní
zásada reformace, otřásala samými základy papežské moci. {VDV 88.1}
Luther pochopil, jaké nebezpečí spočívá v tom, když se lidmi vymyšlené učení staví nad
Boží slovo. Nebál se kritizovat nevěru učenců; útočil proti filozofii a teologii, které svým
vlivem tak dlouho ovládaly lid. Odsuzoval takové učení nejen jako bezcenné, ale také jako
zhoubné; usiloval o to, aby jeho posluchači spíše než na výmysly filozofů a teologů zaměřili
svou pozornost na věčné pravdy, které hlásali proroci a apoštolové. {VDV 88.2}
Zástupům lidí, kteří ochotně naslouchali jeho slovům, přinášel úžasné poselství. Lidé
předtím nikdy nic podobného neslyšeli. Radostná zvěst o Ježíšově lásce, ujištění o odpuštění
a usmíření skrze Kristovu prolitou krev — to byla pro ně slova naděje a povzbuzení. Ve
Wittenberku se rozzářilo „světlo“, jehož paprsky pronikly do všech koutů světa a jehož jas
poroste až do konce času. {VDV 88.3}
„Světlo“ a „tma“ se však nemohou snést. Mezi pravdou a bludem je nepřekonatelný
rozpor. Zachovávat a bránit jedno znamená napadat a vyvracet druhé. Sám Kristus prohlásil:
„Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ Matouš 10,34. Také Luther několik let po zahájení
73