Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
Původce všeho zla se snažil nejen mařit vliv adventního poselství, ale také zničit jeho
hlasatele. Když Miller přednášel svým posluchačům pravdy Písma, káral jejich hříchy a
vnášel neklid do jejich sebeuspokojení, vzbudila jeho přísná a otevřená slova mezi
posluchači rozhořčení a nepřátelství. Odpor, který jeho poselství vyvolalo mezi členy církví,
povzbuzoval spodinu společnosti k ještě větší troufalosti. Millerovi nepřátelé se rozhodli, že
ho zabijí, až bude odcházet ze shromáždění. Andělé však stáli na stráži a jeden z nich v
podobě muže vzal Božího služebníka za ruku a vyvedl ho z rozzuřeného davu do bezpečí.
Miller své dílo prozatím nedokončil, takže satan a jeho přisluhovači zažili jen zklamání,
když se jim nepodařilo uskutečnit svůj úmysl. {VDV 224.3}
Navzdory všemu odporu zájem o adventní hnutí stále rostl; počet přívrženců vzrostl z
desítek a stovek na mnoho tisíc — církve zaznamenaly velký přírůstek členstva. Po krátké
době se však začalo projevovat nepřátelství namířené i proti těmto nově obráceným a církve
začaly zavádět kázeňská opatření, jež se vztahovala na členy obhajující Millerovy názory.
Miller na to reagoval písemným provoláním ke křesťanům všech vyznání, v němž
požadoval, aby mu z Písma dokázali, v čem se mýlí. {VDV 224.4}
Miller napsal: „Cožpak věříme něčemu, co nepřikazuje Písmo, které vy sami prohlašujete
za jediné pravidlo víry a života? Co jsme provedli, že se na nás z kazatelen i ze stránek
novin sypou zlomyslná odsouzení a že jsme vylučováni z vašich církví a společenství?“
„Nemáme-li pravdu, ukažte nám, prosím, v čem se mýlíme. Dokažte nám z Božího slova, že
zastáváme bludy. Zakusili jsme dost posměchu, nemůže nás však přesvědčit, že se mýlíme.
Jedině Boží slovo může změnit naše názory. Dospěli jsme k nim po zralé úvaze a
modlitbách, když jsme našli důkazy v Písmu.“ (Bliss, str. 250.252) {VDV 224.5}
Paralely s obdobím před potopou
Varování, která Bůh posílá světu prostřednictvím svých služebníků, jsou někdy přijímána
se stejnou nedůvěrou. Když zkaženost lidí před potopou přiměla Boha, aby seslal na zemi
potopu, oznámil nejprve lidem svůj záměr, aby jim poskytl příležitost odvrátit se od zla. Po
sto dvacet let slýchali varování, aby činili pokání, jinak že se projeví Boží trest a oni
zahynou. Poselství však považovali za nesmyslnou báchorku, nevěřili mu a ještě více se
zatvrdili ve své bezbožnosti; posmívali se Božímu poslu a jeho naléhavým prosbám a
dokonce ho obvinili z nafoukanosti. Jak se může jeden člověk stavět proti všem velikánům
světa? Kdyby poselství Noema bylo pravdivé, proč je nepřijal celý svět, proč mu neuvěřil?
Tvrzení jednoho člověka proti moudrosti tisíců! Proto varování nepřijali a nehledali úkryt v
arše. {VDV 225.1}
Odpůrci ukazovali na přírodu — na neměnné střídání ročních období, na modrou oblohu,
ze které ještě nikdy nepršelo, na zelená pole, osvěžovaná noční rosou — a volali: „Nemluví
snad v podobenstvích?“ S opovržením prohlašovali, že hlasatel pravdy je naprostý
pomatenec a ještě více se oddávali svým radovánkám. Nevzdávali se svých zlých činů.
Jejich nevěra však nezabránila tomu, aby se předpověděná událost nestala. Bůh dlouho
205