Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

ohlupují vliv velkých médií, propaganda vydávaná za objektivní zpravodajství,
neboli to, čemu se říká infotainment, a především všeprostupující
přesvědčení, že neexistuje jiná alternativa (pro toto přesvědčení se užívá
zkratka TINA – Tere Is No Alternative).
Jediný problém spočívá v tom, že stoupenci této teorie jí věří doslovně
a stávají se i se svými „cloudbustery“ a miskami s octem pro systém,
s nímž chtějí bojovat, jen neškodnými blázny, kteří si, jak říká známé
úsloví, hrají a tudíž nezlobí.
Slavoj Žižek na toto téma tvrdí, že typický postmoderní subjekt dává
najevo vyložený cynismus ve vztahu k ofciálním institucím, přičemž ale
současně pevně věří v existenci konspiračních spiknutí a v nějakého neviditelného
Druhého tahajícího v pozadí za nitky (Myers, 2008, s. 60.), a „tyto
představy vysvětluje tak, že když se rozpadl velký Druhý (obecně přijímaný
řád významů, příkazů, symbolů), objeví se Druhý Druhého, fantasma,
že je tu neviditelná moc, která v skrytu tahá za nitky. Naše vnímání
reality tím znovu nabývá ztracenou celistvost. V záplavě
nepřehledných pohybů a nevyzpytatelných změn vzniká ucelený obraz
světa, v němž kdosi pevně vládne.“ (Hauser, 2011)
Souhlasím s tím, že současný kapitalismus nemá jednotné centrum
a že mnohé procesy, jež se jeví, jako by byly řízeny inteligentními agenty,
jsou ve skutečnosti zcela neosobní, nicméně je třeba vzít v úvahu i existenci
diskrétní elity. Z mého pohledu jsou však neosobní síly spojené s kapitálem
primární a ovládají či determinují diskrétní elitu možná ještě více než
lidi z nižších tříd.
Bylo by možné hovořit o množství dalších chmurných fenoménů signalizujících
tak či onak předzvěst katastrofy, nicméně přistupme k poslední
části tohoto eseje, jež se zabývá polemikou s dichotomií individuum versus
zkolektivizovaná společnost.
103