Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Kojot a Ten poslední vlak
Jednoho ospalého letního odpoledne seděl Kojot na Nádraží a díval se, jak
mu ujíždějí vlaky. Vždy, když nějaký ujel, ptal se sám sebe: „Byl tento Ten
poslední? Byl to už konečně Ten poslední?“
A vlaky ujížděly dál a dál.
Kojot za nimi smutně hleděl a tichounce, jen tak pro sebe, vyl. Bylo mu
teskno. Když konečně zjistil, jak se zbavit svého prokletí, pochopil,
že zbývá jen čekání. Vzpomínal na všechny životy, na všechny masky, jimiž
byl, a na zlomyslné taškařice, které natropil. Po celý život byl neklidným
a netrpělivým kojotem činu a čekání jej mučilo. Musel se teprve
učit tomu, že i čekání je činem.
Kojot byl již dlouho stižen zlou kletbou. Nebo si to alespoň myslel, což
je totéž. Pro tu kletbu dokonce někdy zapomínal, že je Kojot, a myslel si,
že je tím, jehož masku si právě nasadil. Dlouho se dokonce pokládal za spisovatele,
který si o sobě myslí, že je Kojot, a přemýšlel o nápadu napsat
příběh o kletbou stiženém Kojotovi, který zapomněl, kým skutečně je.
Počátkem léta však přišla Vize. Přišla krátce poté, co dokončil jednu
ze svých taškařic, díky níž si opět uvědomil, že není spisovatelem, ale
Kojotem, jehož stihlo to děsné prokletí. Navštívila jej v Podsvětí, v němž
tehdy pobýval; Podsvětí je ostatně již od věků krajinou mnoha prapodivných
setkání.
Nejprve ani nedokázal Vizi uvěřit a skučel, aby přehlušil její slova. Ale
Vize byla silná a nenechala se odbýt. Vzala si jej stranou, pohlédla mu zpříma
do očí a pravila: „Tvá kletba skončí ve chvíli, kdy ti ujede Ten poslední
vlak.“ Když konečně uvěřil, že Vize mluví pravdu, zakousl se do Naděje, jíž
se mu tak dostalo, a její krev mu dodala něco sil k tomu, aby opět vystoupal
vzhůru do světa lidí. Tam se mu ale Naděje vysmekla a utekla. Zůstal
opět sám, ale tentokrát měl cíl, k němuž se mohl upnout – Ten poslední
vlak. Vyklepal tedy blechy z kožichu, vzkojotil se a vypravil se na Nádraží.
31