Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

vzpomínkami na agresivního otce-alkoholika, který před rokem zemřel.
Později jsem si svou sbírku informací ještě doplnil. Například o to,
že se chce z nějakých tajemných důvodů zabít a že ho vzala na své tajné
místo, kde by to chtěla udělat. Přemýšlel jsem, jak se k tomu postavit.
Na jednu stranu jsem měl zkušenost s hysterickými ženami, které se prezentovaly
přesně takto a nebylo třeba brát je příliš vážně, na druhou
stranu jsem věděl, že člověk se opravdu může chtít zabít a může to být
vážné. Ale především jsem měl už plné zuby toho, že jsem vlastně dělal
vrbu Jaroslavovi, protože jsem měl dost problémů sám se sebou. Můj vlastní
život se změnil v noční můru. Bydlel jsem na privátě se sedmi studenty,
sám nedostudovaný flosof trpící záchvaty paniky při pouhém přiblížení
se fakultě. Doufal jsem, že uteču-li od matky, zlepší se můj psychický stav,
ale nestalo se. Po krátké euforii se vrátila chandra, před kterou nebylo
úniku. Zoufale jsem hledal způsob, jak obnovit ten báječný duševní stav,
jenž jsem prožil asi rok před svým přestěhováním, stav, v němž jsem
se dokázal vrátit do školy, napravit spoustu restů, složit beze stopy trémy
těžkou zkoušku ze západního křesťanství... Nešlo to. Nešlo se z toho vypsat,
nešlo se upnout na Crowleyho maximu, že existence je ryzí radost.
Jak podzim postupoval, neměl jsem náladu na Jaroslava, Martina a vlastně
na kohokoli, jen jsem se snažil přežít v práci a ve dnech volna jsem hrával
na počítači Civilizaci a jiné strategie. Alespoň tam jsem měl věci pod kontrolou.
A věděl jsem, že se musím jak čert kříži vyhýbat stimulantům. Právě
proto, že by mi mohly nabídnout tu sílu, která mi chyběla. Věděl jsem,
že bych to pak musel splatit i se strašlivými úroky. Do hospody jsem v té
době, pokud vůbec, chodil jinam a s jinými lidmi, takže jsem úplně ztratil
s Jaroslavem a se Salome kontakt. Až do té noci z prvního na druhého
února...
*
„Píšeš o sobě velice dobře,“ prohlásil Baltazar a odložil papíry. „I o druhých.“
„Díky,“ zamumlal Filip.
„Píšeš o sobě tak dobře, že si myslím, že bych tě mohl trochu nasměrovat,“
řekl opatrně Baltazar.
58