Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

„Napadlo vůbec někoho, proč si vlastně říkám Salome?“ zeptala se.
„Přemýšlel jsem o tom. Jaroslav říkal, že jsi dřív tančila. Proto?“
„Ano, tančila jsem. Malá krásná baletka, jako obrázek. Žila jsem tím.
No, a teď už jenom křepčím na technu. Víš, jaký to je, když celý tvý tělo
chce tančit, ale nejde to?“
„Stal se ti nějaký úraz?“
„Zabila jsem Křtitele,“ odvětila. „A nevěř Bibli – byl to zmrd. Ale tohle si
nezasloužil. Nech mě teď o samotě. Možná nakonec přece jenom zkusím
na chvíli usnout.“
Když jsem zamykal dveře jejího pokojíku, cítil jsem se dost trapně.
*
Filip se odmlčel a sáhl po tabáku. Baltazar si vyčistil dýmku.
„Musím si odskočit,“ řekl Baltazar. „Kde to tady je?“
„Na baru je klíč. Půjdeš chodbou směrem k východu a pak doleva.“
Filip cítil, jak se kolem něj opět plíží ta hrůza, jíž se už tak dlouho snažil
uniknout. Přemýšlel, zda přijmout Baltazarovu nabídku a jít za psychiatrem.
Vlastně to chtěl, chtěl to už tak dlouho, nejméně od chvíle, kdy před
vlastní matkou málem skočil z okna. A současně se bál. Bál se, že ztratí
sám sebe. Ale co to vlastně znamená „já„?
Starší spisovatel se vrátil a objednal si další Nepál. Dobrý nápad, pomyslel
si Filip a poručil si Lapsang. Měl pocit, že potřebuje něco ostřejšího. Než
byly čaje hotovy, setrvali oba muži v mlčení. Když se pak před Filipem rozlila
kouřová vůně Lapsangu, věděl, že nastal čas pokračovat ve vyprávění.
A věděl, že to bude bolet.
*
Ráno přišel denní vychovatel, probudili jsme holky, já jsem se rozloučil
se Salome a spěchal jsem domů. Někteří vychovatelé na noční službě spali
a bez problémů jim to procházelo, ale to nebyl můj případ. Asi bych ani
nedokázal usnout, i kdybych chtěl. Takže jsem se těšil domů do postele.
V zimě se mi stávalo, že jsem i několik dní po sobě neviděl slunce. Budil
jsem se za tmy a spát jsem chodil také za tmy.
Dorazil jsem na privát a vyvenčil Alys, svou novou vlčáčí fenku, kterou
našel bratr na podzim minulého roku přivázanou o půlnoci na Mendlově
61