Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Místo doslovu: Když byl svět ještě mladý –
mýtus Černonožců
Když byl svět ještě mladý, procházeli se po něm Starej Kojot se Starou
Kojoticí.
„Rozhodněme, jak budou věci udělány,“ navrhl Starej Kojot.
Stará Kojotice souhlasila.
„Byl to můj nápad, takže já budu mít první slovo,“ řekl Starej Kojot.
„Může být,“ souhlasila Stará Kojotice. „Pokud ovšem já budu mít poslední
slovo.“
Pak chvíli chodili po světě a dívali se na věci. Nakonec Starej Kojot řekl:
„Muži budou lovci. A kdykoli budou chtít zastřelit zvíře, tak zavolají a ono
přijde.“
„Také si myslím, že by se muži měli věnovat lovu,“ pravila Stará Kojotice.
„Ale pokud by ke zvířatům přicházeli takhle snadno, život lidí by byl
příliš jednoduchý. Zvířata před nimi budou utíkat a schovávat se. Tak to
bude pro lovce těžší, ale učiní je to chytřejšími a silnějšími.“
„Měla jsi poslední slovo,“ řekl na to Starej Kojot.
Pak zase chvíli chodili a Starej Kojot opět něco řekl: „Přemýšlel jsem
o tom, jak budou lidé vypadat. Budou mít oči na jedné straně obličeje
a ústa na druhé. Jejich ústa i oči povedou odshora dolů. A budou mít
na každé ruce deset prstů.“
„Také si myslím, že by lidé měli mít oči a ústa umístěná na obličeji, ale
jejich oči budou nahoře vedle sebe a ne pod sebou, jejich ústa dole a budou
umístěna vodorovně,“ řekla na to Stará Kojotice. „Souhlasím také, že by
lidé měli mít prsty, ale mít deset prstů na ruce by bylo příliš nepraktické.
Budou mít na každé ruce pět prstů.“
„Měla jsi poslední slovo,“ řekl na to Starej Kojot.
Pokračovali v chůzi a nakonec přišli k řece, kde Starej Kojot řekl:
235