Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Přijíždí autobus. Není v něm místo k sezení. Mírně křečovitě se držím
tyče a hlavou se mi honí myšlenky o tom, jak přežiji dnešní den. Je totiž
ukecaný čtvrtek neboli setkání „multidisciplinárního týmu“.
Lidé kolem mě jsou jen Homérovy podsvětní stíny bez tváře. A kdo
jsem já? Možná, že jeden z těch stínů je někdo, koho bych měl pozdravit,
a kdo mi, snad po tisící, vytkne, že jsem jej zasklil. Nedokážu se zkoncentrovat
a vnímat svět kolem sebe. Ztrácím se v sobě.
Dnes je „tým“. To znamená, že budu v dílně sám, jen s ostatními klienty,
žádný terapeut za zády, Ferda a Luboš se budou fákat a žvanit, druhý Luboš
bude spát a já... asi taky. Zatřepu hlavou.
O čem to přemýšlím? Jsem snad klient? Snad by to nebylo špatné.
Méně zodpovědnosti, jistota invalidního důchodu... Ne, Jaroslave, snadné
cesty vedou do pekla.
Dnes je tým a já tam budu muset sedět a poslouchat celé hodiny ty tlachy.
Vystupuji a rychlým krokem mířím do práce. Doufám, že se nesrazím
s někým ze zaměstnanců. Už tak o mně a mých pozdních příchodech kolují
řeči. Také o tom, že nezdravím. Ale jak mám proboha poznat, který stín
bez tváře mám zdravit? Kdyby jen tušili, jak je to těžké. Říká se tomu
agnózie – někoho vidíte a přesto nepoznáváte, byť byste jej znali po celý
život. Nejhorší je to ráno. Podsvětní stíny.
„No čau,“ říká Sáša.
Moje nadřízená, paní s laskavou tváří, která vypadá chvílemi dětsky
a chvílemi unaveně a dospěle, nejlepší přítel, kterého tady mám.
Uvědomuji si, že jsem se na chodbě s nikým nestřetl. To je dobře.
„Ahoj a promiň,“ říkám, jako už po tolikáté. Jdu vařit kávu.
Dovnitř vchází paní Mona se svým permanentně cynickým výrazem
ve tváři.
„Dobré jitro, Jaroslave,“ zašveholí. Rovněž pozdravím.
„Ještě spíte, co?“
„Jako obvykle,“ odvětím, zaliji instantní kávu se spoustou cukru a unaveně
si sednu. Bezmyšlenkovitě přejíždím očima po chaosu na svém stole
15