Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

„Škoda, že ke mně nemá důvěru. A jak s ním pracuješ, Sášo? Je hezké,
že máš jeho důvěru, ale je otázka, jestli máš dostatečnou kvalifkaci,“
dokončí psycholog.
„Myslím, že mu pomáhám,“ odvětí Sáša. Povídáme si o životě, knížkách
a zvířatech, ty nafoukanej hňupe! dodá v duchu.
„Mohl by zatím navštěvovat jiné aktivity a rozšířit tak své kontakty,“ začne
Kateřina. „Třeba výlety, hipoterapii, arteterapii...“
„Tu navštěvuje,“ vloží se do toho paní Mona. „Pokud vím, tak jsme předposledně
mluvili o té jeho otřesné zálibě v černé barvě.“
„Promiň, to jsem měla dovolenou,“ zdůrazní Kateřina.
„A změnilo se něco,“ zeptala se Lenka svým vysokým hlasem.
„Ne,“ odvětila stroze paní Mona. „Pořád se patlá s černou a odstíny šedé.
Mám pocit, že se v tom vyžívá.“
„Jen ho nechte,“ podotkne Lada. „Potřebuje to ze sebe dostat.“
„Ale je to ohavné,“ utrousí paní Mona a opět se uzavře do sebe.
„Jaroslave, a co ty si o tom myslíš?“ zeptá se Richard. Ta otázka mne
vyvádí z míry. Až do této chvíle jsem byl příjemně neexistujícím pozorovatelem.
Místností, židlemi a okny, a nyní jsem oslovován. Řekl bych, že nebýt
Sáši, tak sem nechodím, pomyslím si. A taky mi ty vaše řeči připadají
dost ponižující. Jsem sakra člověk a ne zajímavý případ!
Rozhlédnu se. Sedím ve svém křesílku, Richard se na mě významně
dívá.
„Spíš, Jaroslave?“
„Ne, jen přemýšlím,“ odvětím unaveně. Nejen Zolof, ale i ta úděsná monotónnost
mi opravdu dávají zabrat. Sáša něco píše na svůj blok a nenápadně
mi to dává k přečtení.
„ŘEHOŘ – POČÍTAČOVÝ KURZ“ čtu tam. Aha. Vítej v realitě, Jaroslave.
„Ne, ještě jsme to s Řehořem neprobírali. Rád bych počkal, jak zareaguje
na ty nové léky. Myslím, že bychom mohli začít v listopadu, bude-li on
chtít...“ A tak dále.
Mluvím jakoby automaticky. Něco ve mně mluví a já to s mírným pobavením
sleduji. Potěší povzbuzující pohled od Lady, která spolu se Sášou jediná
ví, která bije. Je mi mizerně a přemýšlím o tom, co tady vlastně dě-
23