Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

socialismu byl, než zcela zerodoval, z mého pohledu rozhodně pozitivnější,
než tato neklidná nezacílená přelévající se masa lidí čekající na demagoga,
který jí řekne, co mají dělat, co si mají myslet a komu mají zpřerážet údy či
zlámat vaz.
Skutečných individualit v jungovském smyslu je, myslím, stejně málo,
jako v Německu na počátku 30. let minulého století. Nyní se však zaměřme
na otázku, zda neexistuje nějaká střední cesta mezi individualismem a kolektivismem,
respektive zda je individualismus ta pravá cesta k lepšímu
lidství. Při vší úctě k Jungovi se domnívám, že nikoli. Je třeba si uvědomit,
že mezi jednotlivcem a společností se nachází jeden důležitý mezičlánek,
jímž je společenství, komunita. Komunitou rozumím přirozeně vzniklé
společenství lidí, kteří se navzájem znají (komunita tedy není anonymní)
a spolupracují. Nikoli jednotlivec a nikoli masová společnost, ale právě takové
společenství bylo základní jednotkou lidské existence po miliony let,
během nichž evoluce utvářela náš živočišný druh. Dodnes jsme schopni
udržovat sociální vztahy s přibližně 150 lidmi. Toto tzv. Dunbarovo číslo
(podle britského antropologa Robina Dunbara, který je určil na základě
poměru velikosti mozkové kůry ke zbytku mozku) stanovuje nejvyšší
množství skutečných přátel, které je kapacita lidského mozku schopná pojmout
a udržovat a tím pádem také horní hranici velikosti skupiny, v níž
lze udržovat vzájemné osobní vztahy. (Dunbar, 2009, s. 123.)
Pokládám za velice nebezpečný omyl naivní sociálně-darwinistickou
představu neoliberálních ideologů, že člověk je autonomní jednotka bojující
o přežití. Člověk nemusí být biolog, aby věděl, že člověk není (odmyslíme-li
si psychopaty) svou přirozeností osamělý predátor, nýbrž kooperující
primát. Tato skutečnost byla zřejmá i nejstarším řeckým flosofům
(a bezpochyby i lidem před nimi) a takové pomatené myšlence i jejím
implikacím („člověk jako jako frma bojující v konkurenčním prostředí“
apod.) by se nejspíš vysmáli. Zdá se, že důraz na jednotlivce, který se začal
rozvíjet od renesance, posílila jej reformace (individuální vztah k Bohu)
a poté dějinné zvraty 19. a 20. století, již dospěl do stádia, kdy
se z přednosti stává, především v rukou neoliberálních ideologů, nástroj
útlaku namířený především proti sociálně slabým a prekarizovaným lidem.
105