Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Kristus zemřel a vstal z mrtvých
v Leningradě
Ta myšlenka ve mně zrála již dlouho a uzrála ve chvíli, kdy jsem sledoval
dokumentární flm o obléhání Leningradu (8. září 1941 - 27. ledna 1944).
Při sledování dokumentů prožívám děj mnohdy emotivněji, než v případě
hraných flmů, a když jsem v duchu sdílel s obránci Leningradu jejich boj,
uvědomil jsem si: Ano, tam se stával Bůh!
Lidé někdy vnímají Boha jako nějakého rozmarného kouzelného „dědečka
Hříbečka“, jindy zase jako neúnavného šmíráka či dokonce jako
zlovolného sadistického psychopata, v nějž je lepší nevěřit. Také jsem tak
o Bohu dlouho smýšlel. Postupně mi, mimo jiné i díky četbě C. G. Junga
a především Jamese Hollise, ale hlavně díky vlastní duchovní cestě, došlo,
že Bůh opravdu neexistuje v témže smyslu, v jakém existuje houska
na krámě či třeba Richard Dawkins. Bůh neexistuje ve věcném smyslu,
Bůh se děje, odehrává se. Stává se. Někdy, když o tom tak přemýšlím,
se Bůh z čista jasna přihodí (tolik k metafoře blesku z čistého nebe).
Ale zpět k Leningradu. Jsem přesvědčen, že tam, kde se lidé postaví zlu,
kde riskují své životy a pohodlí, aby vytrvali tváří v tvář nelidskému protivenství,
tam, kde umírají, aby ostatní mohli žít, tam, kde volají Bože můj,
Bože můj, proč jsi mě opustil? a přesto pokračují ve svém boji, tam, kde,
spolu s Jiřím Ortenem říkají: Já také nedoufám a přec a přec jdu svítit…,
všude tam se Bůh stává člověkem, umírá a vstává z mrtvých.
Bůh, jak Jej chápu, není nějaká tyranská entita, jež, ač všemohoucí, dopouští
zlo. Bůh je to, co se děje, když se lidé zlu postaví. A je přitom úplně
jedno, jestli v té chvíli věří tomu či onomu náboženskému dogmatu nebo
jsou agnostici či ateisté. Bůh se v nich stává člověkem. I v Leningradě –
a v nespočtu dalších Jeruzalémů.
217