Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Neoddělitelnou součástí této metafory jsou Jóbovi „přátelé“. Přicházejí
ve chvíli, kdy tragický hrdina potřebuje pomocnou ruku nebo alespoň soucit;
nejprve bezradně mlčí a poté – flosofují!
Mnoho lidí již ve chvíli utrpení slyšelo, že se málo snažili, že všechno
zlé je k něčemu dobré, že jde o důsledek špatné karmy z minulých životů,
že náhoda neexistuje, že se mají vzchopit... a leccos dalšího. Je psychologicky
pochopitelné, že tváří v tvář utrpení bližního nemáme co říci a poté,
když už ticho trvá příliš dlouho a jsme trpícím vyzváni k řeči, snažíme
se najít nějaké vysvětlení. Více než na bližního v té chvíli myslíme na sebe,
na snahu nevnést do vlastních životů tragédii nepochopitelného.
Ze slov Elífaze, prvního z „přátel“, vyplývá přesvědčení, že „nevinný nemůže
zhynout, ale zato pachatelé ničemností sklidí, co rozsívají. Jinými
slovy: člověk je sám svého štěstí strůjce. Proti tomuto stanovisku se bude
Jób neúnavně bouřit, protože mu je jeho přátelé budou ustavičně připomínat,
aby mu dokázali, že je skrytý hříšník, který si svou bídu přivodil vlastní
nepravostí, kterou se snaží před lidmi utajit.“ 12 Také Jung si všímá, že:
„K Jóbovým útrapám přispívají mravními mukami podle svých sil i jeho
přátelé, a místo toho, aby jej, kterého Bůh zrádně opustil, podpořili
alespoň vřelostí srdce, moralizují až příliš lidským, to znamená tupým,
bezduchým způsobem a zbavují ho ještě i té poslední pomoci spočívající
v lidské účasti a porozumění, přičemž nelze zcela vyloučit podezření,
že i to se děje s tichým Božím souhlasem.“ 13
Rendtorf v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že výpovědi Jóbových
přátel vycházejí ze „zkušenostní moudrosti“, tyto výpovědi však
pro Jóba nejsou přijatelné, protože je „nemůže vidět ve svém vlastním
utrpení potvrzena.“ 14 To je důležitý postřeh – ukazuje se tím, že vlastní zkušenost,
a dokonce ani zkušenost celých generací, nelze neempaticky aplikovat
na situaci bližního, jakkoli jsme o své pravdě přesvědčeni. Je to
ostatně rovněž zkušenost, která ukazuje, že nedostatek vcítění do utrpení
druhého tím toto utrpení násobí často až za hranice snesitelnosti. „Přímá
slova mohou zjitřit ránu, a co sledujete, že mi stále domlouváte?“ 15
12 Výklady ke Starému zákonu III., s. 44.
13 JUNG, C. G.: Odpověď na Jóba. In: Výbor z díla IV. S. 299.
14 RENDTORFF, R.: Hebrejská bible a dějiny. S. 312.
208