Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

pravidelně zaplaceno. Unesená kopie si není vědoma toho, že „není skutečná“
a její utrpení je zcela reálné. Muž se rozhodne únoscům zaplatit
za to, aby ji vypnuli a nechali vypnutou, což z hlediska soucitného člověka
rovněž dává intuitivně celkem dobrý smysl.
V dalším myšlenkovém experimentu, nazývaném argument z kombinovaného
spektra, Parft předestírá několik hypotetických situací. V jedné
z nich je postupnými a téměř neznatelnými kroky měněno tělo člověka,
až je nakonec zcela změněno v tělo člověka jiného, aniž by přitom došlo
k nějakým psychickým změnám. V takovém případě bychom jistě uznali,
že se na konci procesu jedná o stejnou osobu jako na počátku.
Dále si představme, že je takto přestavována naše mysl, naše duševno,
opět po neznatelných krocích, přičemž na konci procesu je někdo psychologicky
jiný (tělo zůstane stejné) – můžeme říci, že v některém konkrétním
momentu se „moje mysl“ změní v „mysl někoho jiného“?
Řekněme, že během celého tohoto procesu subjekt vnímat intenzivní
bolest – lze říci, že se v nějaké době subjekt vnímající bolest změní v jiný
subjekt vnímající tutéž bolest? Dojde k nějakému „předání štafety“?
A pokud ano, v kterých okamžicích?
A co když oba procesy budou prováděny souběžně – tedy na konci
těchto pozvolných změn je někdo zcela jiný – lze říci, kdy přestávám být
sebou a začínám být „jiným“, přičemž pokud by k oběma změnám došlo
okamžitě, bez přechodu, intuitivně bychom řekli, že původní osoba je zcela
jistě pryč, mrtvá? Docházíme tak k paradoxním závěrům (identita subjektu
se změnila i nezměnila). Parft z toho opět odvozuje, že osobní identita je
neurčitá.
K tomu si dovoluji podotknout, že dualismus těla a duše může snad být
v určitých momentech užitečnou fkcí, ale ve skutečnosti je každá změna
psychiky změnou těla, protože mozek je součástí těla a každá taková změna
má, pakliže nehodláme ignorovat závratné množství poznatků poskytovaných
neurovědami, neuronální korelát.
Ostatně i Parft uvažoval o nějakých chirurgických zásazích do mozku
a celý jeho postoj je kritikou neredukcionistického pojetí identity (například
v podobě předpokladu nehmotné duše). Je také třeba doplnit,
47