Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

mystifkace, proto neexistuje žádná zcela věrohodná biografe této
osobnosti.
LaVeyovo pojetí satanismu je poznamenáno revoltou šedesátých let –
odráží se v něm reakce na tehdy populární New Age spiritualitu a inspirace
hnutím lidského potenciálu a humanistickou psychologií. Mezi jeho
hlavní flosofcké inspirační zdroje patří bezpochyby Friedrich Nietzsche,
částečně Aleister Crowley (jehož však kritizoval pro jeho mysticismus)
a v neposlední řadě pravicově libertariánská flosofa a spisovatelka a militantní
anti-teistka Ayn Rand (1905-1982). Sám La Vey ostatně prohlásil,
že jeho náboženství je vlastně objektivismus Ayn Randové doplněný o rituály
a ceremonie.
Část LaVeyovy Satanské bible (oddíl Kniha Satanova) je doslovnou citací
sociálně-darwinistického spisu Might is Right Ragnara Redbearda, který
poprvé vyšel v roce 1890 a o jehož autorství se spekuluje („Ragnar
Redbeard“ je pseudonym). Toto bývá označováno jako projev LaVeyova
plagiátorství, jiné zdroje však říkají, že v prvním vydání Satanské bible byl
zdroj uveden. Sám LaVey navíc napsal předmluvu pro vydání Redberdova
spisku z roku 1996 a pokud vím nikdy netvrdil, že příslušné pasáže jsou
jeho vlastní.
LaVeyův satanismus (zvaný též laveyanismus) bývá označován jako satanismus
ateistický, protože LaVey chápal Satana nikoli jako antropomorfní
božstvo, ale jako „přírodní sílu – mocnost temnot, která byla takto
nazvána jedině proto, že je žádné náboženství z temnot nevytáhlo.“ (Satanská
bible, s. 52)
Satan je „mnohostranný klíč k neznámu“, který by neměl být analyzován.
Lze říci, že, fakticky vzato, je LaVeyovo pojetí spíše pantheistické
než ateistické. Podstatné je jeho přesvědčení (které lze samozřejmě stopovat
přinejmenším k Feuerbachovi), že bohové jsou lidským výtvorem,
zvnějšněním lidského já. Proto by satanista neměl uctívat jakékoli bohy,
ale toho, kdo je schopen je vytvořit, tj. člověka. A protože se jedná o egoistickou
životní flosofi, má člověk uctívat především sebe sama.
Ono „převrácení“ v laveyanismu tedy nespočívá v nahrazení Boha Satanem,
ale v nahrazení Boha konkrétním člověkem – satanistou. V tom
157