Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Individualismus vs. kolektivismus jako falešné dilema
Předně je třeba říci, že to, o čem se v současné společnosti hovoří jako
o individualismu či individualitě, má nejen pramálo společného s Jungovou
ideou procesu individuace zformovaného jednotlivce, ani s jeho defnicí
individuálního jako toho, co není kolektivní. (Rafailov, 2010, s. 47.) Současná
společnost chápe individuum jako to, co se podle Žižka řídím novým
imperativem „postmoderního Nadjá“: povinností užívat si. (Myers, 2008,
s. 57.) Takové reklamou manipulované „individuum“ pak svou jedinečnost
– jak poznamenává například Jan Keller – vyjadřuje tím, jakým přívěskem
ozdobí zpětné zrcátko svého auta, nebo čímkoli jiným, co je aktuálně „in“.
Jungovsky řečeno se jedná o rezignaci na skutečnou individuační cestu,
o budování falešné identity prostřednictvím vnějších atributů. V tomto
smyslu tvoří současná euroamerická společnost z velké části dav zneurotizovaných
narcistických (pseudo)individualistů, kteří rozumí svobodou
právo vybrat si mezi prakticky identickými výrobky různých značek tu
„svoji“ (podobně charakterizuje postmoderní společnost ve svých dílech
také Gilles Lipovetsky).
Nahlížím-li na individualitu „jungiánsky“, musím konstatovat, že současná
společnost je jaksi zparchantěle kolektivistická – je tvořena často
velmi sobeckými jednotlivci hledícími si především vlastních zájmů, kteří
se však od sebe navzájem nijak významně neodlišují. Přestože se většina
příslušníků této podivné masy pokládá za „pupky světa“, stačí i sebeprimitivnější
emočně laděný impuls k tomu, aby se semkli kolem nějaké myšlenky
a vystupovali doslova „jako jeden muž“, přičemž kohokoli, kdo
se odmítne aktuálnímu emočnímu apelu podřídit (a chová se tedy individuálně!)
nevybíravě atakují. Tato skutečnost se velice zviditelnila po nástupu
sociálních sítí, zvláště Facebooku, na kterém je možné tyto vlny
davové hysterie velmi dobře pozorovat – ať už jde o kolektivní truchlení
nad smrtí hokejistů nebo Václava Havla (a zde nemám na mysli upřímné
a kultivované projevy smutku, ale právě onu „facebookovskou“ hysterii),
rasistické a xenofobní stereotypie apod. Často vysmívaný a do určité míry
i nebezpečný (pro ty, kdo se vymykali) budovatelský kolektivistický étos
104