Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Richard Sennet v knize Tyranie intimity napsal: „Zdvořilost je činnost,
která mé já chrání před druhými a umožňuje mu tak, aby se ze společnosti
druhých těšilo. Používání masky je samou podstatou zdvořilosti... Čím
více bude masek, tím více bude ožívat slušnost a sklon ke slušnosti.“ *
V dnešní době padá hodně masek, hovoří se o autenticitě, ale jaká je
prvá tvář bližního? Chceme ji skutečně znát? Je to, o čem hovoříme jako
o „odhalení svého já“ či „bytí sebou samým“, jeho skutečným odhalením,
nebo jinou, subtilnější a subjektivnější maskou?
Někdy slýcháme, že pravá láska plyne z dokonalého poznání toho
druhého. Není tomu ve skutečnosti tak, že pravá láska existuje nikoli díky
vzájemnému poznání, ale naopak jemu navzdory?
Ovšem i v takovém vztahu některé z masek zůstávají. Musejí zůstat.
Možná, že kdybychom odhodili úplně všechny masky, spatřili bychom bytosti
srovnatelné s Lovecrafovými monstry od Tamtud (From Beyond),
s přízraky zpoza tohoto světa, a celý svět by zešílel hrůzou. Konec konců,
jak praví mezopotámské mýty, jsou naše těla stvořena z mrtvoly arcidémona
Kingua, v mysterijních mýtech orfků pak, obdobně, z ostatků Títánů.
A strhneme-li všechny masky, včetně víry v nefyzickou duši (což není nic
jiného, než metafyzická škraboška), dostaneme se až na dřeň za živa
se rozkládajících, páchnoucích, potících se, slinících, močících a kálejících
těl čas od času se zmítajících v křečích bolesti nebo sexuální extáze. Jsme
chodící mrtvoly starší generace bohů, ale žít s tím vědomím neustále
a v mezilidském kontaktu prostě není možné. Buďme proto vděčni za své
masky a za svou civilizovanou-ritualizovanou povrchnost, neboť jen díky
nim můžeme žít jako lidé.
* Citováno z: LIPOVETSKY, G. Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu. Praha :
Prostor, 2003. Str. 89-90.
72