Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

ke mně tak, že jsem si nepřipadal jako trotl, ale jako člověk. Lada je ovšem
také součástí sdružení, tichou, ale mocnou autoritou.
Přechází se ke klientům. Jsou rozpitváváni jako žížaly v hodině přírodopisu
(nikdy nezapomenu, jak jsme na základní škole pitvali žížalu. Bylo mi
jí líto.). Většinu problémů, které jsou rozebírány, mám taky.
Kdyby tak i se mnou šel někdo na úřad!
Převládá neustálý konfikt mezi opečováváním a výchovou k samostatnosti.
Snažím se soustředit, ale jde to čím dál hůř. Dnes si už asi nešplhneš,
řekla by paní Mona. Začínáš být mimo, Jaroslave. Vydrž!
Slova, slova, slova.
Ondřejka donekonečna rozebírá jakýsi detail. Něco jako: „...ale možná
by pomohlo, kdybychom mu na vynášení koše udělali rehabilitační plán.
Určili bychom dny, například pondělí, středu a pátek...“
„Ale musíme uvážit, jestli je to to, co doopravdy chce. Jestli na tom skutečně
chce pracovat,“ připomíná psycholog Richard.
Paní Mona mlčky obrátí oči v sloup.
„Ale já myslím, že chce, jen na to zapomíná. Máme to sice vyvěšené
na nástěnce, ale kdyby to měl jako plán...“
Derealizace ruku v ruce s depersonalizací dosahuje vrcholu. Poznám to
docela snadno – stačí, když pohnu hlavou. Svět je najednou jakoby mírně
rozfázovaný. Celý pohyb se stává trhaným a vzápětí na mne jeho neskutečnost
udeří ohromující silou příbojové vlny. Celé divadlo pokračuje, ale
scéna se přeci jen mírně mění. Konkrétně chybí jedna židle.
Už tam nejsem!
„A co ty, Sášo? Máš na dnešek někoho?“ ptá se Lenka, vedoucí lékařka
sdružení.
Sáša unaveně vzhlédne. Častokrát v této situaci přemýšlela, koho
ze svých klientů vypíchnout, o kom mluvit – zvláště ve chvílích, kdy věděla,
že je to vcelku zbytečné. Dnes ale očividně někoho na přetřes má. Podívá
se do bloku na celostránkovou osnovu, kterou sepsala během už téměř
dvouhodinového tlachání.
20