Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Zatímco morální a sociální instinkt dědíme geneticky, konkrétní sociální
a kulturní normy předáváme, „dawkinsovsky“ řečeno, memeticky.
Vždy se jedná o složitý konglomerát mýtů, zvyků, uměleckých forem, sebedefnice
vlastní kultury a mnoha dalších věcí a je to velmi variabilní záležitost.
V rámci naprosté většiny kultur platí, že se lidé v rámci dané society
nemají navzájem okrádat či dokonce vraždit, najdeme tam nějak defnovanou
rodinu a nějaké náboženské či metafyzické přesvědčení, nějaký
konkrétní jazyk atd.
Ve spoustě oblastí se kultury liší a je to do očí bijící. Stále znovu jsou
v evropské kultuře kritizovány islámské kulturní normy (a naopak) a měli
bychom si uvědomit, že ani v jednom případě nejde o vrozený naturel, ale
o způsob, kterak daná kultura dotváří vrozený morální a sociální instinkt.
Neexistují sobecké kultury, pakliže samozřejmě mluvíme o normálně
fungujících společnostech, nikoli o společnostech procházejících vážnou
krizí (epidemie, hladomor, extrémní dopad války – ale některé společnosti
dokáží i v takovém případě zůstat civilizované – viz např. Obléhání
Leningradu během 2. světové války).
Dokonce ani naše kultura není sobecká. Lidé dávají peníze na charitu,
pomáhají svým blízkým, nebo třeba jen někomu cizímu pomohou roztlačit
auto, které nechce nastartovat, i když z toho nemají žádný měřitelný zisk.
Je to přirozené, je to bytostně lidské. Máme z toho takový ten „fajn pocit“.
Povětšinou prostě nejsme osamělé sobecké bestie. Samozřejmě, že i toto
altruistické chování lze označit za „sobecké“ v tom smyslu, že si díky němu
budujeme reputaci slušného člověka atd., tedy že je to pro jedince výhodné,
to nezpochybňuji, právě naopak. Jedná se však o všeobecně výhodný
kooperativní instinkt, tedy o jiný druh „sobectví“, než asociální egoismus.
Neboli: používám zde pojem „sobectví“ tak, jak je běžně chápán
a používán, tedy ne jako „sledování vlastních zájmů“, ale „sledování výhradně
vlastních zájmů“.
Problém současné společnosti tkví v tom, že statusová hodnota člověka
je v mnoha případech poměřována na základě vlastněného (či předstíraně
192