Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Cesta duše
Sedím v křesle, mám zavřené oči a necítím zvlášť dobře.
„Vnímáte to hlučné ticho právě teď?“ ptá se psycholog.
„Ano.“
„Soustřeďte se na ně, zůstaňte s ním.“
Divný pocit v zátylku. Ticho je ještě hlučnější.
Řvoucí ticho je hlasem prázdnoty, prázdnoty, kterou cítím na jazyku,
můžu ji chutnat, dýchám ji, kroužím kolem ní, uvědomuji si ji, alespoň v té
chvíli, tak, že si připadám málem zasvěcený, iniciovaný do jakéhosi tajemného
pravěkého mystéria z dob samotného rozbřesku rozumu.
„To ticho... je hlas prázdnoty...“ Vlastní hlas mi zní velmi cize, jakoby
mluvil někdo jiný.
„Ano.“
Pachuť v ústech.
„Je mi trochu nevolno.“
„Zůstaňte s tou nevolností.“
Prázdnota je chaos, pomyslím si. Hemživý chaos synaptických dějů, jako
moře a v něm ostrov řádu – vědomí. Tak je tomu u běžných lidí. Obrysy ostrova
se časem mění, ale v zásadě zůstává stejný.
Nový obraz: Hemživý chaos synaptických dějů a v něm atoly, ostrůvky,
ostrovy právě vytvořené vychladlou lávou podmořského vulkánu a jiné
rozpadající se a nořící se pod hladinu. Některé se objevují a opět mizí.
Není v tom žádný srozumitelný vzor. Žádný z ostrovů není ústřední. To
jsem... já?
Říkám to.
„Pěkná metafora,“ poznamená psycholog.
Toužím zastavit to hemžení, umlčet to ticho. Nebýt.
74