Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Salome
„Víčka máš šedivá, nikdo se nedívá
Salome, pláčeš?“
Karel Kryl
Devadesátá léta. Brno, Česká republika.
Baltazar usedl k dřevěnému stolku vytvořenému z něčeho, co původně
muselo sloužit jako něco zcela jiného, patrně v těžkému průmyslu, a zaposlouchal
se do tklivého ženského hlasu linoucího se z magnetofonu umístěného
na skříni, z níž právě barman vytáhl láhev tequily. Upravil si vlasy
stažené do ohonu, sundal si brýle a otřel kapesníkem pot z čela. Ne snad,
že by tu bylo tak horko, prostě se potil víc, než jiní lidé. Zvláště pokud
se ocitl v neznámém prostředí. Pak jeho pohled spočinul na několika dětech
popíjejících u sousedního stolu pivo a pletoucích si navzájem copánky.
Připomínali mu opičky probírající si vzájemně srst. Patrně stejný
instinkt, pomyslel si. Kolik jim může být? Mohlo jim být patnáct. Nelíbilo
se mu to. A ptal se sám sebe, zda je to věkem. Jeho věkem. Bylo mu pětatřicet
a v undergroundových prostředích tohoto typu si připadal starý a to
i přesto, že na ten věk nevypadal. Jen se už několik let poněkud zakulacoval.
Tváří v tvář té omladině u protějšího stolu si připomněl své předsevzetí,
že začne cvičit.
Objednal si pivo, napěchoval dýmku, zapálil ji, vytáhl z kapsy přes židli
přehozeného tmavého kabátu paperback – byl to výbor z taoistických spisů
– a chvíli se do něj víceméně marně snažil začíst. Tak nějak doufal,
že mu to pomůže najít něco alespoň podobného vnitřnímu klidu, když ale
knihu odložil, uvědomil si, že klidný je. Problém spočíval v tom, že ten klid
už poněkud zaváněl; byl cítit mrtvolnou ztuhlostí, únavou a vkrádala se
do něj i beznaděj. Baltazar si uvědomil, že je to už nejméně rok, co něco
smysluplného napsal. To, čím trpěl, nebyl vysloveně tvůrčí blok, jen jakási
51