Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Když spatřil všechny ty vlaky, pochopil, že to nebude tak jednoduché, jak
si myslel. Ve chvílích, kdy povzbuzen Vizí a krví Naděje stoupal k povrchu,
předpokládal, že oproti cílům, jež před sebe dříve kladl, bude dosažení
tohoto cíle poměrně snadné. Ve dnech, kdy věřil, že je spisovatelem,
toužil po ohlasu. Jindy zase propadl maskou vyvolané ilusi, že je mágem,
a toužil po zasvěcení a Velikém díle. Celé roky strávil touhou po dívce,
do níž byl právě zamilovaný, a jež se mu zdála zoufale nedostupná. Nyní,
kdy již nebyl spisovatelem, mágem a nebyl ani zamilovaný, zjistil, že získání
dívky, zasvěcení a ohlasu by bývalo bylo mnohem snazší, než čekání
na Ten poslední vlak.
Přemýšlel také, jaký Ten poslední vlak vlastně bude. Doufal, že bude
zcela určitý a jedinečný. „Ale co když jej nakonec přeci jen nepoznám?“
ptal se sám sebe. „Co když mi ujede, nebo dokonce již ujel, a já to nepoznal
a jsem prokletým Kojotem, zajatým ve světě lidí a bolesti, jen z pouhé nevědomosti?“
Bylo to drásavé.
Prokletí bolelo. Někdy bolelo tak strašně, že zatemňovalo mysl. Byly
doby, kdy věřil, že mu pomohou čarodějné lektvary lékařů. A vskutku mu
pomáhaly, ale jen z té největší temnoty. Kletbu sejmout nedokázaly. Pátral
též po zlosynu, který na něj kletbu seslal, ale marně. Chvílemi cítil, že ji
dokonce seslal sám na sebe, kdy si předsevzal, že přechytračí sám sebe.
Docela by to do sebe řekl.
Seděl tedy na Nádraží, pozoroval odjíždějící vlaky, čekal, hrál si se svými
maskami, kouřil tabák a smutnil. Čas od času si nasadil některou z masek
a někoho přechytračil, ale bolavou nespokojenost, kterou cítil, to nezmírňovalo.
Jeho cíl – Ten poslední vlak, jenž odveze kletbu kamsi daleko
za obzor – se postupně měnil v cosi neurčitého, mlhavě nejasného, v krutý
žert zlomyslné podsvětní Vize. Kojot dokázal ocenit každou zlomyslnost
a tak se na Vizi nezlobil. Léto plynulo nezadržitelně vstříc podzimu.
V době, kdy listí začínalo žloutnout a měnit krajinu v sešívaný plášť, sedával
na Nádraží už jen ze zvyku. Podivil se, když najednou ucítil, že je mu
tam dobře.
32