Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Byl to klam, krásný a naplňující štěstím či snad iluzí štěstí (je vůbec
možné to rozlišit?), ale zrádný. Měl jsem to poměrně brzy pochopit. Mráz
se vždycky vrátí, zvláště pak, vytratí-li se předčasně.
Když jsem na podzim téhož roku vyrazil na druhou „Cestu místy“, tentokrát
se sedmaosmdesátiletou babičkou a třiatřicetiletým bratrem, nezbylo,
kromě bolesti ovšem, z iluzí první cesty už vůbec nic.
Vyrazili jsme nejprve do Jedovnic – na oběd a pak na hřbitov. Oběd byl
skvělý, dal jsem si srnčí hřbet s omáčkou, brusinkami a knedlíky, a bratr
se podivoval mé trpělivosti v obírání kostí. Dal si pečlivě vykostěný, leč
také zoufale nudný, stejk.
Jen vosy, co létaly kolem, byly otravné, protože mám z žihadly obdařeného
hmyzu tu lépe, tu hůře zvládanou fóbii. Nicméně jsem si díky
nim a díky Janotově písni Podzimní král vzpomněl, že přichází podzim
a bylo mi z toho melancholicky a ta píseň mi pak zněla v hlavě po zbytek
dne, pokud mi ovšem zrovna nezněla v hlavě Nohavicova píseň Jako jelen,
když vodu chce pít.
Hřbitov, hrob rodičů. Bylo to již devět let, co zemřela maminka,
a patnáct let po smrti otce. Zasadili jsme tam s bratrem vřes, který babička
koupila. Měl pěkné bílé kvítky. Byl jsem si téměř jist, že uschne, přesto
jsem si dal záležet, abych jej zasadil co nejpečlivěji. Trhání listům liliím
mne naopak děsilo. Chápal jsem, že je třeba to udělat, ale připadalo mi to
jaksi nízce pragmatické a brutální.
Ve vhodnou chvíli a tichounce, to abych nemusel přítomným živým nic
vysvětlovat, jsem zamumlal kreolskou vúdú inkantaci „Papa Legba ouvre
baye pou mwen, Ago eh!“, to aby mi Legba, pán bran mezi světy, otevřel
cestu k duchům. Brány se otevřely a já jsem v myšlenkách pozdravil místního
Barona a Maman – ti jsou na každém hřbitově, nejen na Haiti. Opravdu.
Nic zvláštního jsem tím nesledoval, jen jsem si tak připomněl, že to co
jsou teď oni, tedy Ghede, zemřelí, jsem i já, protože jsem se před pár dny
podíval o půl páté ráno skrze své oči do své hlavy a uvědomil jsem si,
že tam nikde není žádné „já“, někdo, kdo se dívá, že je jen shluk orgánů,
kostí, svalů, tekutin, neuronů... shluk všech těch částí a nic z toho není
76