Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Byla skleslá a v její tváři se rýsovala rezignace, jakési zvláštní odevzdání.
„Nechceš cigáro?“ zeptal jsem se. Bylo to proti předpisům, ale to je
v životě spousta věcí.
Přikývla. Vzal jsem ji na balkon a nabídl Camelku. Tehdy jsem si ještě
mohl dovolit takhle se rozšoupnout, na to, že mi za měsíc seberou sirotčí
důchod po tátovi a zůstane mi jen nevalný plat za půlúvazek v pasťáku,
jsem tehdy nemyslel.
Tiše jsme kouřili, nechtěl jsem na ni nějak tlačit, ale chtěl jsem jí dát
příležitost, aby se vypovídala, pokud to bude potřebovat. Viděl jsem, jak
se jí ruka s cigaretou chvěje.
„Nikdy se nedoběhnu,“ povzdechla si a já věděl, že cituje Psí vojáky.
„Vyspíš se z toho,“ zkusil jsem neobratně. Pohlédla na mě těma svýma
temnýma očima, o nichž Jaroslav řekl, že jsou krásné jako letokruhy
vzácných stromů. Musel jsem uznat, že měl pravdu, a nic na tom neměnily
ani temné kruhy pod nimi.
„Nemůžu spát,“ zašeptala. „Sny jsou nejhorší.“
Nadechl jsem se, abych něco řekl, ale co? Copak jsem psycholog? A nebyl
jsem ani její blízký přítel.
„Víš, Filipe,“ řekla pomalu. „Někdy prostě člověk pozná, že prohrál. Cítíš
to v celým těle. Vina. Hanba, kterou nesmyješ. A přitom nemáš sílu to
někomu říct. Ani žádnej mozkošťoura by mi s tím nepomohl. Nemohla
bych mu to říct, víš. Nikomu. Kdybych byla věřící, možná bych se mohla
vyzpovídat, ale já v Boha nevěřím.“
„Jestli chceš, můžeme si tu přes noc povídat. To jen, že pokud nemůžeš
spát, tak.“
„Jen mě pěkně zavři, však už jsem tu párkrát byla. Nebudu spát, ale chci
být sama. Ale dík za cigáro.“
Dokouřili jsme a já ji odvedl do pokojíku pro záchyty.
„Chceš jabko nebo rohlík?“ zeptal jsem se.
„Ne, dík. Jen nějakou vodu.“
„Jasně.“
Přinesl jsem jí vodu.
60