Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

haluje něco, co jiné pohledy odhalit nedokáží, protože, a to je důležité,
prostě nejsme schopni vnímat Boha z Boží perspektivy!
Ale to neznamená, že každý duchovní směr se skutečně dívá na to Posvátno
a ne někam jinam. I když k jednomu středu mohou vést i zcela protikladné
cesty, neznamená to, že každá cesta vede ke středu. A žádná cesta
nevede ke středu automaticky. Aby se duchovní směr stal směrem ukazujícím
k Bohu, musí se spojit s konkrétním člověkem, musí být cestou něčího
srdce. Doktrína sama o sobě neukazuje nikam, je nesmyslná.
Co bude dál? Nevím. Nevím to stejně, jako to neví kdokoli, kdo si vyšlapává
vlastní cestu. Jsou lidé, kteří se narodí do nějaké víry nebo nějakého
paradigmatu a ve stejné víře i zemřou. Podobně jsou lidé, kteří prožijí
jednu konverzi a pak už zůstanou nové ideji věrni. To je v pořádku,
nikterak takovými lidmi nepohrdám.
Jsou však lidé, kteří hledají, přijímají a odvrhují ty či ony metafyzické
koncepty a leckdy i vytvářejí nové. Vskutku se nejedná o nějaké „převlékání
kabátů“ (neboť to nijak nesouvisí s jakýmkoli osobním ziskem, spíše
naopak), ale o hlubokou vnitřní potřebu hledání, spojenou s nespokojeností
s předpřipravenými odpověďmi libovolného druhu. Nejedná se tedy
o metaforickou „turistiku“, protože turista zavítá někam jen na chvíli, ale
vždy se vrací domů. Pominu-li skutečnost, že se vždycky tak či onak vrátím
ke Starýmu Kojotovi, jsem v tomto smyslu spíše duchovní „kočovník“,
který je doma tam, kde se právě nachází, a současně neustále hledí k obzoru.
Tak to prostě je.
230