Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Eganovým cílem je v tomto směru zkoumání hranice, kdy za těchto
podmínek zaniká původní osobní identita, a jaká proměna vede k tomu,
že bytost přestává být druhově vymezitelná jako člověk, přičemž ukazuje,
že tyto dva aspekty nejsou vzájemně nutně provázány (bytost může přestat
být člověkem a zachovat si osobní identitu stejně, jako může ztratit
osobní identitu a zůstat člověkem).
Lze říci, že prakticky každé Eganovo dílo je kvalitní a provokativní flosofcký
myšlenkový experiment – či dokonce celá série vynikajících myšlenkových
experimentů. Přistupme nyní k jeho zpracování těch z nich,
které se týkají otázky osobní identity.
Parftovy a Eganovy myšlenkové experimenty a jejich řešení
Derek Parft (*1942) v myšlenkovém experimentu rozdělení osoby uvažuje
o hypotetické transplantaci jednoho mozku do dvou těl (do každého jedna
hemisféra) a ptá se, co se stalo s „Adamem“, původním „majitelem“ mozku
(je zřejmé, jak problematická je snaha uchopit tyto skutečnosti obvyklým
jazykem), v případě, že by obě části mozku přežily (v tělech „Bedřicha“
a „Cyrila“) a byly by schopny si uvědomit předchozí psychologickou kontinuitu
své existence. Nabízí tyto možnosti:
a) Adam operaci nepřežil.
b) Adam přežil v Bedřichově těle.
c) Adam přežil v Cyrilově těle.
d) Adam přežil v obou tělech.
Pro Parfta je tato úvaha jedním z důkazů, jež podporují jeho tezi o neurčitosti
identity nějaké osoby. Zatímco v případě nějakého společenství (třeba
politické strany nebo církve), které se rozštěpilo na dvě frakce, nemáme
problém říci, že tyto frakce mají částečnou identitu původního společenství,
snažíme se vnímat lidskou identitu jako nedělitelnou. Parft ukazuje,
že osobní identita není nezávislá entita, ale entita ontologicky závislá
43