Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Eganova odpověď na otázku je pak celkem prostá: Eganův nezmrzačený
„Adam“ (ale platilo by to s výhradami i o Parftově „Adamovi“) přežil
v obou tělech, nicméně v okamžiku, kdy se zkušenosti obou „Adamů“ začaly
lišit, získal každý z nich svůj vlastní sebezájem, začal vnímat sám sebe
jako osobu odlišnou od originální či zkopírované osoby, a výsledkem jsou
dvě odlišné osoby, jež sice vyrostly ze společného „kořene“, sdílejí do určitého
okamžiku společnou minulost, ale jsou vzájemně jednoznačně odlišené.
Následnictví (tedy určení, která osoba přebírá práva a povinnosti) je pro
Egana otázkou sekundární a řeší ji stipulativně – v případě existence původního
tělesného originálu je to tento tělesný originál, pakliže jde
o „kopii z kopie“ (tedy o zdvojení bytosti, jež již existuje jako model
spuštěný na počítači), disponuje původní kopie nereplikovatelným identifkátorem,
který jí umožňuje přístup k fnančním zdrojům atp.
Přestože tento vznik dvou oddělených osobností neobhajuje pomocí nějaké
důkladné argumentace, domnívám se, že autorovo uchopení problému
intuitivně odpovídá způsobu lidského sebepojetí. Skutečnost, že si je
člověk vědom faktu, že si před několika měsíci nechal vytvořit „zálohu“,
jež bude v případě jeho smrti spuštěna ve virtuální realitě, jen z menší
části snižuje jeho úzkost v případě, že sedí v letadle, jež se nekontrolovaně
řítí k zemi. Vnímá v tomto typu situace dle Egana své zazálohované „já“
jako odlišné od „já“ jímž se cítí být nyní. Pěkným příkladem důsledků
tohoto faktu je umírající magnát vystupující ve Městě permutací, jenž zadá
lékařům, kteří mají naskenovat jeho mozek, instrukci, aby jej už neprobouzeli
a nechali jej dožít v umělém spánku. Zde se setkáváme s dalším zajímavým
problém kontinuity osobní identity – intuitivně cítíme smysluplnost
této snahy o zachování subjektivní kontinuity existence.
Velmi kreativně řeší Egan problematiku zájmu o „kopii“. Ve svém pojetí
sice souhlasí s intuicí, na kterou upozornil McMahan (i zde vycházím z Bělohradovy
monografe), že by nám na našem alteregu příliš nezáleželo, ale
v povídce Únos (vyšla ve sbírce Axiomat) nastiňuje situaci, kdy se „únoscům“
podaří získat kopii manželky bohatého člověka, oživí ji ve virtuální
realitě a hrozí, že ji budou nesnesitelně týrat, pokud od něj nedostanou
46