Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Úvod
„Jak Robinson Crusoe jsem byl vyplaven na pláž každodenní reality.“
Vladislav Rajchert
Jeden akademicky řádné vyučený flosof mne před časem napomenul
za to, že, ač řádně nevyučen, označuji sám sebe na svých webových stránkách
jako „flosofa“, zatímco ve skutečnosti je mé počínání jen čímsi
na způsob dítěte, hrajícího si na doktora. Nebránil jsem se tomu a text
na stránkách jsem upravil tak, aby řádně vyučené flosofy nepohoršoval.
Nevadí mi být dítětem, které si hraje na flosofa, ať už to znamená cokoli,
už proto, že pokud bych měl pojmenovat svůj životní úděl, zřejmě bych
o sobě řekl, že jsem spisovatel. Nevím, zda jsem si takový úděl vybral,
nebo zda jsem se do něj narodil, ale když rekapituluji svůj dosavadní život,
je to život spisovatele – nedokončené školy a spousta jiných započatých
a nedokončených věcí, velmi široký okruh zájmů, nejrůznější druhy zaměstnání,
lidských komunit, neobvyklých vztahů, jimiž jsem prošel, experimenty
s vlastní psychikou, neurotičnost, deprese... vlastně mám pocit,
že mi k dokonalosti chybí snad už jen alkoholismus či jiná devastující
drogová závislost.
Ovšemže o výše uvedeném lze stejně tak dobře říci, že jde o charakteristiku
ztroskotance, vylučuje se to však? A není spisovatel, zvláště pokud
tvoří z vlastní niterné potřeby, ve skutečnosti trosečníkem házejícím
do vln vzkazy v láhvích?
Nicméně: I když jsem v prvé řadě spisovatelem, flosofování je mi blízké,
vlastně mě přitahuje jako magnet, je to odraz snahy porozumět tomu, jak
se věci mají, jak vypadají z nezvyklých úhlů pohledu a jak nesamozřejmé
jsou, pokud se je pokusíme skutečně uchopit takové, jaké jsou. A pak je
zde ten závratný pocit, když se člověk snaží vymezit nějaký pojem či najít
hranice toho či onoho jevu, přičemž hledaná hranice se rozpadá do neko-
7