Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Nastupuje hluboký klid. Mám pocit, jakoby mi uprostřed čela rostl roh.
Vidím temnotu a pak náznak tunelu. Kdesi v dáli, jakoby pozorované přes
zavřená víčka, jaderné exploze.
„Jste na cestě duše. Každému to není přáno. Objevujete hlubiny, prozkoumáváte
vlastní temnotu, vlastní ničivou sílu.“
Patrně mi ani nic jiného nezbývá, pomyslím si při vzpomínce na to sezení
a na mnohé další chvíle, kdy jsem kráčel, ať už záměrně či nikoli,
po „cestě duše“. Jednou z nich byla „Cesta místy“, cesta prodchnutá extatickým
štěstím, a ta cesta je pryč, i když místa zůstala a na nich, místy, přilepené
palčivě bolavé pozůstatky štěstí. Tak už to s cestami někdy bývá:
Nejen že nevstoupíš dvakrát do téže řeky, možná do téže řeky nevstoupíš
ani jednou. Táž řeka neexistuje. Souvisí to s problémem esence a s tím,
že za branami očí je tohu va-bohu, beztvará propastná tůň nicoty.
Ta řeka, do níž jsem nikdy nevstoupil, a přesto byla v tom nevstoupení
zřejmě nevyhnutelná, se odehrála jednoho teplého zimního dne, dne z těch
dnů, kdy se počasí zblázní a vytvoří počátkem ledna jarní povětří.
Měl jsem vědět, že je to klam!
Každé lednové jaro je klam, klam, který ošálí keře a stromy a ty začnou
ožívat a netuší, že mráz se co nevidět vrátí a spálí je. Měl jsem to vědět,
jsem dost starý na to, abych opět nepodlehl třináct let starému poblouznění,
měl jsem vědět, na základě zkušenosti i svých teoretických znalostí,
že mráz se vrátí. Že se vrátí navzdory tomu tajemnému slunci nad lipovou
alejí, slunci, jež se koupalo v magickém oparu a vypadalo jako velmi jasná
luna, mělo mi to být jasné navzdory krkavcům, lesu, zřícenině a opět Slunci,
jež se najednou rozzářilo tak, že se obzor zbarvil do falkova. Měl jsem
to vědět ne přesto, ale právě proto, jak krásně mi s ní bylo.
„Toto je páté roční období. Či snad dny vytržené z přirozeného běhu
času?“ řekl jsem tehdy do ticha a jí se to líbilo.
Páté roční období, vůně medu ve vzduchu, důvěrný hovor a blízkost.
Byl to klam, iluze. Jarní povětří byla iluze, blízkost byla klamná, a doma
na mě čekala žena, jíž, jak jsem věděl, budu strašlivě lhát když jí po svém
návratu z výletu po pravdě řeknu: „Nic jsme spolu neměli.“
75