Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

tit se horního okraje otvoru a vytáhnout se nahoru. Po chvíli se spustil
dolů.
„Nic,“ řekl.
Sehnul jsem se pro ten papír, přistoupili jsme s Jaroslavem k oknu
a četli.
*
„Než jsem ten dopis předal policii, nechal jsem jej okopírovat,“ řekl Filip
a vytáhl z žebradla přeložený list papíru. Baltazar jej mírně se chvějící rukou
uchopil. Připadal si, jako by v té chvíli byl tam v tom opuštěném domě
spolu s Filipem a Jaroslavem, a spolu s nimi četl:
*
Komu to píšu? Vlastně asi policii, která mě najde. Na nikom mi už na tomto
světě nezáleží. Jen musím říct pravdu a umřít.
Nemůžu dál. Zabila jsem svého otce a nedokážu s tím žít. Nezabila jsem
ho vlastníma rukama, ale křivým svědectvím. Byl to hajzl, zlý, agresivní opilec.
Mlátil moji matku a občas i mě. Ale měl peníze, v těch prvních letech
po převratu v tom uměl chodit. Když se naši rozvedli, žili jsme jen z alimentů
a sociálky. Na baletní školu už nezbylo a otec, protože jsem se s ním nechtěla
vídat, mi na ni nedal. A tehdy matka vymyslela pomstu. Udala jsem otce
za sexuální zneužívání. Byl soud a já byla přesvědčivá. Před druhým přelíčením
se otec ve vazbě oběsil. Zdědily jsme jeho peníze a já mohla opět nastoupit
na kurzy baletu. Ale nohy mi ztuhly. Nedokázala jsem už tančit, bylo
to, jako bych kdykoli, kdy jsem měla tančit, ochrnula. Nešlo to. A pak už byl
jenom čím dál rychlejší pád na dno…
Takto to bude lepší. Smrt za smrt.
Marta
*
Baltazar zvedl hlavu.
„Filipe, to je opravdu dobrý příběh,“ prohlásil zamyšleně. „Co bylo dál?
Našli ji?“
„Nenašli. A to je na tom to opravdu divné. Šli jsme s tím dopisem na policii,
já vypověděl vše, co jsem věděl a dal jim ten dopis. Hned se tam vypravili
se psem, ale nenašli ji. A nenašli ji dodnes – stále je vedená jako ne-
65