Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Životní úděl a duše divadelní hry
Na divadelních hrách je cosi nesmírně dojemného a hluboce, opravdově
lidského. Divadelní hra je totiž v jistém smyslu člověku velice podobná.
Je zplozena spojením dvou principů, slova a člověka, vyvíjí se a nabývá
tvar v děloze zkoušení, narodí se v podobě premiéry (a je patřičně oslavena!),
žije svým životem, vyvíjí se, roste do krásy (ale někdy také, stejně
jako někteří lidé, i předčasně umírá) a nakonec – dříve či později – skoná
a dál žije už jen ve vzpomínkách těch, kteří ji znali a měli ji rádi.
Nutno dodat, že na rozdíl od člověka nebývá její skon obvykle tragédií,
divadelní hra odchází s úsměvem na rtech, protože dobře ví, že vše, co má
začátek, má i konec. Lidé by si z toho mohli vzít příklad, i když ne vždy je
v lidských silách divadelní hru v tomto ohledu napodobit.
Divadelní hra je něco jiného než třeba flm. Jistě – můžete představení
natočit, můžete je natočit dokonce i velmi profesionálně, ale vždy to bude
jen záznam hry, nikoli hra samotná. Bude to jen jedna z jejích podob, tak,
jako je fotografe člověka jen jednou z jeho podob. Záznam hry je jako fotoalbum
či domácí video. Ty nám člověka, jenž odešel, připomínají, jsou
pro nás cenné, ale nejsou jím.
Porovnejme divadelní hru s flmem, knihou či třeba písní. Dobrá kniha,
dobrý flm či dobrá píseň má v dnešní době potenciál přetrvat velmi
dlouhou dobu. To se samozřejmě může změnit, například pokud by došlo
ke kolapsu civilizace, ale ten potenciál zde je. Čteme texty staré tisíce let,
díváme se na flmy staré sto let, ale hra – a myslím, že z kontextu plyne,
že nemám na mysli scénář, ale jeho konkrétní a jedinečnou divadelní realizaci
– po několika letech odejde a už nikdy se v té podobě, v níž se zrodila,
nevrátí. Neexistuje – a existovat patrně nikdy nebude – technologie, jež
by dokázala uchovat divadelní hru v podobě setkání diváka s ní. Nahrávkám
se netleská.
225