Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

nejmenším chápeme-li normalitu jako to, co si pod tím pojmem lidé obvykle
představují. Podobně v případě halucinujícího schizofrenika, který
po nějaké době užívání antipsychotik přestane slyšet hlasy, nabádající jej
k nejrůznějším podivným a občas i nebezpečným věcem, a začne se chovat
podstatně „normálněji“, budeme jeho původní stav mysli pokládat za normální,
za jeho „pravé já“, jen stěží.
Nicméně – například v použitých případech – může být nastolený stav
mysli kupříkladu provázen snížením schopnosti pociťovat silné emoce,
tedy třeba nemožností se zamilovat či pro něco nadchnout. A mohou přijít
i různé nepříjemné vedlejší účinky. Nemocný tedy vyzkouší několik jiných
léků, přičemž nakonec mu pomůže medikament, díky němuž bude aktivnější,
emoce bude prožívat silněji, zato však bude o něco víc nervní
a popudlivý než předtím. Po nějaké době se lék přestane dovážet
a nemocný nuceně přejde na lék, jenž mu pomáhal v minulosti, ale způsobuje
větší citovou oploštěnost... a tak dále.
Myslím, že čtenář již chápe, kam mířím, totiž k otázce: Existuje vůbec
nějaký základní stav mysli, nějaké „pravé já“, nebo žádné pravé já neexistuje
a je pouze výsledkem souběhu nespočtu determinujících vlivů – biochemických,
genetických, společenských, kulturních, enviromentálních a z jistých
úhlů pohledu i duchovních?
Co když výše uvedený příklad se změnami „já“ při užívání psychofarmak
jen zvýrazňuje obecnou skutečnost, že jsme ve skutečnosti prázdná
ohniska v ohromné síti vlivů, která se rozkládá v prostoru i čase, neboť
na nás působí i vlivy z minulosti a budoucnosti? Co se té budoucnosti týče,
nemám v této souvislosti na mysli nějaké fantazie o cestování časem
a podobně, ale prostě naše očekávání od budoucnosti, která mají vliv
na naše chování a prožívání, tedy to, v co doufáme, v co věříme, čeho
chceme dosáhnout a samozřejmě také, a chtělo by se říci, že především, to,
čeho se obáváme.
Člověk se tedy jeví jako bezrozměrný průsečík vlivů. Ve středu našich
já je, jak správně rozpoznali buddhisté, prázdnota. Existuje něco, co nás
defnuje? Něco, co je jen naše, co je specifcky individuální a co nás činí jedinečnými?
220