Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

„Tak zatím...“
S paní Monou si vykáme. S celým vedením sdružení a s většinou zaměstnanců
si tykám, ale paní Mona trvá na vykání s každým. Přesto je mi
bližší, než většina z těch, se nimiž si tady tykám.
Snažím se něco udělat. Být užitečný. Nepřipadat si jako páté kolo
u vozu. Jindy bych vyráběl alespoň krabičky, ale dnes na to nemám. Třesou
se mi ruce a z Country Rádia je mi na blití.
Přejde poledne. Tým se hrozivě blíží.
Jedna hodina. Něco sním.
Další kafe. Cigareta. Další.
Dokuřování třetí Startky na poslední chvíli.
Půl druhé. Ploužíme se se Sášou do prvního patra. Jen slepý by neviděl,
jak strašně se nám nechce. V přednáškové místnosti jsou naši kolegové
v družném hovoru. Většině z nich bych v té chvíli nejraději šlápl do ksichtu.
Je mi zle a nechci s nikým mluvit.
A pak už sedím vedle Sáši a paní Mony v tom kruhu lidí, kterým o něco
jde, nebo alespoň víceméně dobře předstírají, že jim o něco jde. Minimálně
jde o prestiž, o malinkaté šplhnutí si, získání pochybných vavřínů či
alespoň symbolického poplácání po zádech. „Seš dobrej! Bez tebe bychom
nevěděli co si počít! Jsi úžasný a nenahraditelný!“ Je to divadlo bez slyšitelného
potlesku, pominu-li ten neslyšný, kdy ten či onen tleská sám sobě.
Sebe nevyjímám, jsem příliš slabý, než abych zůstal úplně nad věcí. Každý
občas touží po troše uznání, ale v této chvíli už jsem to dávno vzdal. Někdo
zdůrazňuje, že duševní nemoc je nemoc jako každá jiná a že musíme vyvíjet
neustálé úsilí, abychom bojovali proti stigmatizování duševně
nemocných. Řeč jde o problémech se sousedy, kterým tu vadíme. Jo, říkám
si, ať žije osvěta. Ale nedej bozi, aby se někdo tady dozvěděl o mých problémech.
Pod svícnem bývá tma.
Ovšemže: o mých problémech vědí Sáša a Lada. Lada, duše květná, laskavá
a usměvavá, je teď můj psychiatr. Myslím, že nikomu jinému bych
se do péče nesvěřil, ale Lada je bytost natolik lidská... Vzpomínám na chvíle,
kdy jsme spolu poprvé mluvili o mých problémech. Přistupovala
19