Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

S Jóbem tváří v tvář ztrátě a utrpení
„Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života
matky?“ 1 ptá se Jób poté, co satan, jeden ze synů Božích, s Hospodinovým
souhlasem zničil jeho rodinu a nakonec jej uvrhl do ponižující nemoci,
která z něj – člověka bohabojného – učinila člověka rituálně nečistého 2 .
Povšimněme si, že ve svém stavu již ani nemohl (i kdyby měl co) nabídnout
Hospodinu zápalné oběti, jak činíval v minulosti. Mohl jen a pouze
sedět v prachu, rituálně truchlit sám nad sebou 3 a naříkat: „...čeho jsem
se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal.“ 4
Všimněme si, že Jób se bál – bál se i v době, kdy se mu dařilo. Bál se tolik,
že nepoznal „klidu ani míru ani odpočinutí“ 5 . A pak... „přišla bouře“.
Jób byl člověkem bohabojným – a jak se ukázalo, měl k tomu pádné důvody.
Bůh (respektive satan s plným Božím svolením) se vyjevil z pozice síly
a vystavil Jóba zkoušce (proč? ptá se C. G. Jung ve své Odpovědi na Jóba 6 ,
proč Jóba zkoušel, když ve své vševědoucnosti věděl, jak mu je jeho služebník
věrný?).
K Jóbově kauze lze přistoupit z různých theologických úhlů pohledu
a nutno podotknout, že z theologického hlediska se podle mne stále jedná
o velkou výzvu duševním schopnostem věřícího člověka.
„Je to nezvykle silný antropomorfsmus, říká-li Hospodin o sobě,
že se dal svést, aby bezdůvodně mořil člověka, o jehož věrnosti nemohly
být pochybnosti. (...) Tento antropomorfsmus upozorňuje na to, že Hospo-
1 Jób 3,11.
2 srv. Lv. 13.
3 „Sedět v ‘popelu' patřilo ke smutečním obřadům jako projev pokory a pokání (...). Někteří
badatelé tu chtějí vidět projev Jóbova zármutku nad úmrtím dětí, ale textová souvislost
jednoznačně zdůrazňuje spojitost mezi jeho počínáním a jeho osobním utrpením.“ Výklady
ke Starému zákonu III., s. 33.
4 Jób 3,25.
5 Jób 3,26.
6 JUNG, C. G.: Odpověď na Jóba. In: Výbor z díla IV. S. 278nn.
206