Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Den předposledního soudu
Z dálky zaznívají jakési divné zvuky. Melodie. Rádiobudík. Je tak těžké
otevřít oči. Něco ve mně se rozhoduje zvuky nevnímat. Nový zvuk – klasický
budík. Otevírám oči, vstávám, padám na postel a opět upadám
do stavu podobného bezvědomí. Připadá mi to jako pár vteřin. Rádio mlčí.
Je sedm pryč. Zase jsem zaspal. Posílám Sáše zprávu, že jsem zase zaspal
a je mi trapně. Nedávno jsme měli ve sdružení večírek. Opékali jsme kýtu.
Bylo to poprvé, co jsem Sášu viděl po západu slunce a docela mě udivilo,
že nevidím svatozář. Asi ji skrývá.
Zapaluji si cigaretu a vařím si kafe. Jiný by na mém místě vyrazil a spěchal
do práce, ale „já sa celkom neprebudím, kým si kávu neuvarím“. Tenhle
song Petera Lipy mi v hlavě zaznívá každé ráno. „Neúprosné ráno…“ Piji
kávu a kouřím druhou cigaretu. Sny, které se mi zdály, se defnitivně rozplývají
v mlze. Přemýšlím, kdy jsem měl naposledy čas zapsat si sen. Zapínám
televizi. Je půl osmé a jsou tam krátké zprávy. Amerika se chystá
na Irák. Nic nového. Přemýšlím, jestli k tomu zaujmu nějaký postoj. Asi
ne. Zapaluji si další cigaretu. Dopíjím kávu. Jdu na záchod. Vysrat se na to.
Pak do parku s Eliškou. Vyhýbání se psům – Eliška hárá.
A honem domů, vzít batůžek a spěchat na autobus.
Kupodivu jej stíhám, uvízne ale v dopravní zácpě. Listuju v učebnici
biblické hebrejštiny a hlavou mi probleskne, že portugalsky se dopravní
zácpa řekne „engarafamento“.
V Komárově, části Brna pyšnící se chmurně magickým pentagonálním
sídlištěm, kde přestupuji, mi ujel autobus. Píšu Sáše zprávu, že mi ujel autobus,
ale že jsem na cestě.
Čekám deset minut a snažím se o něčem přemýšlet. Rozvíjím teorii
snové podstaty deprese a uvažuji, jestli se to týká i jiných duševních chorob.
14