Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

(nebo imputované účasti na vině). O iracionální existenci objektivně přičítané
viny jde například v případě, že je člověk členem rodiny, která měla
neštěstí, že byla zhanobena zločinem rodinného příslušníka. Je přitom naprosto
jasné, že ten člověk nemůže být činěn odpovědným ani právně ani
morálně; 'atmosférická vina' se však projevuje už v tom, že člověku připadá
jméno vlastní rodiny zhanobené, a trapně se ho dotýká, když je slyší
vyslovovat cizími lidmi.“ (Jung, 1994, s. 156.)
Psychologická kolektivní vina je dle Junga tragickým prokletím, jež
se týká spravedlivých i nespravedlivých, pakliže se vyskytli v blízkosti
místa, kde se hrůza odehrávala, a přesto, že rozumný člověk nebude tuto
kolektivní vinu přeměňovat na vinu individuální, je množství těch, kteří
rozumní nejsou. „Proto je kolektivní vina sice velice starou a primitivní,
magickou nečistotou, avšak právě kvůli všeobecně rozšířenému nerozumu
vysoce reálnou věcí...“ (Jung,19944, s. 157.)
Na konci Doslovu k 'Rozpravám o současných dějinách' si pak klade otázku:
„Dokáže se lidstvo vzdát možnosti zahrávat si s válkou?“ (Jung (1994),
s. 191.)
Cílem mého eseje bude zamyslet se nad tím, zda není dichotomie individuální
odpovědnosti a kolektivismu příliš zjednodušující, jak chápat princip
„psychologické kolektivní viny“ v kontextu současné dějinné situace,
jaké předzvěsti možné budoucí katastrofy se projevují na kolektivní
úrovni, především ve flmovém umění a v populárních memech, jakými
jsou například konspirační teorie, a konečně jako možné řešení navrhnout
směřování k nějaké nové formě komunitarismu coby přirozenému středu
mezi individualismem a kolektivismem.
Koncept psychologické kolektivní viny
Nejprve se zastavím u „psychologické kolektivní viny“. Tento koncept velmi
dobře koresponduje s objevy současných sociálních psychologů Jonathana
Haidta a Paula Blooma. Haidt ve své teorii tzv. „morálních receptorů“
(jimiž jsou péče, spravedlnost, loajalita, autorita, čistota), jež lze
97