Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Spinoza a zen
Žák: „Je i poučený člověk v moci příčiny a následku?“
Hjakudžó: „Nezastírá si souvislosti příčin a následků.“
Baruch Spinoza je bezpochyby jednou z nejuhrančivějších postav v dějinách
flosofe a současně postavou, jež, zřejmě nejen ve mně, vyvolává poněkud
rozporuplné pocity, neboť si musím stále znovu klást otázku, zda je
jeho flosofování spíše lékem, jenž – a to přiznaně (a tudíž je možné jeho
dílo hodnotit z této perspektivy) – nabízí lidem k vyrovnání se se světem,
a nakolik je spíše jedem, který flosof vypotil ve své učené osamělosti.
Pravdou však je, že každý pořádný lék je současně i jedem – záleží
na správném dávkování. Nutno říci, že pokud toužím po flosofckém rozpoložení
toho druhu, který chce navodit i Spinoza, tedy po moci nad afekty,
sahám zatím raději po Senekovi či Marku Aureliovi, ale tím nechci říci,
že bych je považoval za lepší, jen se snadněji čtou a pokud hledám flosofcké
farmakon, užiji lék, který se lépe polyká. Nicméně, na rozdíl
od stoiků, otevírá Spinoza téma, jež pokládám za velmi zajímavé z hlediska,
řekněme, praktické mystiky – téma dosahovaní unio mystica prostřednictvím
flosofckého, spekulativního myšlení.
Tak, jako ostatní racionalističtí flosofové Parmenidem počínaje, vychází
i Spinoza z rozlišení na doxa a epistémé, přičemž první druh poznání
je poznání empirické a má jen podřadný význam, neboť je nahodilé a nemůže
z něj vzniknout poznání nutné, druhý typ poznání je poznání rozumové,
z obecných pojmů a adekvátních idejí. Třetím, vrcholným, druhem
poznání je intuitivní vhled, přímé zření esence věcí vedoucí k pochopení
Boha. Snaha a žádost (protože je to zjevně uspokojující a prožití hodná
zkušenost) poznávat věci tímto třetím druhem poznání přitom nemůže vycházet
z prvního, tedy empirického, druhu poznání, ale může vycházet
z druhého druhu poznání.
26