Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Baruch Spinoza tvrdil, že to jediné, co je na nás jedinečné, je konkrétní
uspořádání obecnin. Já bych mohl podobně říci, že to je ona konkrétní, ale
současně neustále se proměňující, poloha prázdného středu v síti vlivů.
Posmrtný život je dle mého přesvědčení, jež může být, ale patrně není
mylné, možný jen jako posun a současně určité setrvání tohoto průsečíku,
jako život skrze vzpomínky potomků a dalších pozůstalých, také žáků či
následovníků, zachované umělecké či vědecké dílo atp., vlákna se však
i tak obvykle postupně tenčí a mizí a s nimi i to, co z mrtvého na tomto
světě v tomto smyslu zbylo (je zjevné, že tento druh posmrtné existence
nepředpokládá individuální vědomí zemřelého subjektu).
Mimochodem – k těmto úvahám mě už v někdy v první polovině devadesátých
let inspiroval Egon Bondy, který měl na brněnské Filozofcké fakultě
přednášku o indické flosofi a právě onen „posmrtný život“ v podobě
zanechaného díla srovnával s orientálními naukami o neosobní posmrtné
existenci.
Tento druh existence však lze prodlužovat hodně dlouho. K tomu viz
kult předků či třeba egyptské pyramidy. Takový předek, ač zcela odlišný
od toho, co nazýváme vědomým bytím, může dále působit na svět a leckdy
se tak děje měrou nesmírně přesahující význam jeho působení v době, kdy
chodil po této zemi (nejmarkantnějším příkladem je samozřejmě Ježíš). Posmrtný
život v „nebíčku“, jak si jej představují naivní věřící, shledávám
nemožným, protože nelze vytrhnout „já“ z ohniska pozemských, především
tělesných, vlivů a doufat, že se zachová. „Já“ nemůže být „já“ bez
těla, bez neuronálních sítí, bez žláz s vnitřní sekrecí atp., případně jejich
věrohodné simulace, viz dále.
Totéž ohledně reinkarnace – pokud se znovuzrodím jako někdo jiný
a do jiného kontextu, co bude tím, co se znovuzrodí? Pakliže se něco
převtěluje, musí to „něco“, co přechází do jiného těla, být zcela nebo téměř
zcela neosobní. Pokud je to neosobní, něco ve smyslu hinduistických představ
o átmanu, pak ale lze říci, že můj átman je totožný s átmanem Františka
z Assisi i Adolfa Hitlera.
Pakliže existuje něco, co je všem lidem a cítícím bytostem vůbec
společné jako jádro jejich bytí, pak je to schopnost pociťovat bolest. Při
221