Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Jak vypadá zrcadlo, které nic neodráží?
Ale také jsem v hloubi duše věděl, že kdybych mohl obětovat, popřít,
zničit či zahodit cokoli, vše čím disponuji – svůj dar psát, svou výřečnost,
své vzdělání, vše, na čem mi záleží, vše, oč usiluji, ba dokonce i svou čest
a to, čím nedisponuji, třeba i osudy jiných lidí, ovšemže kromě jejího,
a mohl bych pak být s ní, bylo by velice možné, že bych takovému pokušení
podlehl. Ale také jsem věděl, že to možné není, a jistá významná část
mne věděla, že se věci mají tak, jak se mají mít, totiž správně.
Snažil jsem tam najít kousky vonných dřev, které jsme na tom místě pálili,
ale už dávno je po těch sedmi měsících smyl déšť. Věděl jsem, že tak,
jako ten strom, jako ten hrad a jako vůbec všechno, se v nebytí rozpadne
i to, čemu provizorně říkám „já“, a stejně tak i ona, a že všechny ty vzpomínky
a všechna ta bolest se stane tím, čím to již nyní ve svém bytostném
jádru je.
A bylo mi smutno a byl jsem klidný, jen mě trochu bolelo za krkem
a v kříži.
Poté jsem ještě sešplhal trochu níž a podíval se ze srázu, z něhož jsem
chtěl před třinácti lety skočit dolů, protože jsem po hádce s matkou, hádce
týkající se nedokončené školy a Té, která si povídá s krkavci (tehdy jsem
ovšem ještě nevěděl, že si povídá s krkavci), cítil bolest, jež byla téměř
k nevydržení. Nakonec se však ukázalo, že k vydržení byla, protože jsem
neskočil, jen jsem hodil dolů stříbrný prsten, který jsem dostal od maminky
k narozeninám a na němž byla vyryta slova: I toto přejde.
O kousek dál jsem se podíval na skalní stěnu Pustého žlebu a viděl jsem
lanovku, která vozí lidi nahoru a která mi dlouho připadala jako znesvěcení,
ale nyní jsem si uvědomil, že jednou budu možná opravdu hodně starý,
bude mě všechno bolet, budu chodit o holi a budu ještě rád, když mě
nahoru ke Koňskému spádu a k Macoše vyveze kabinka lanovky. Tak jsem
se díky svému strachu sešplhat skalku s tou lanovkou po všech těch letech
nakonec smířil.
Vydal jsem se na zpáteční cestu a zvolil jsem cestu úplně jinou než obvykle,
vzal jsem to zprava, protože mne tam nalákal stinný les, chtěl jsem
si totiž odpočinout od slunce. Když jsem byl na cestě lesem směrem
83