Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

na určitých procesech (tak, jako vodní vír nemůže existovat nezávisle
na vodě). Podle Parfta, jak jeho pojetí ve své monografi shrnuje Radim
Bělohrad, jsou osoby skutečné objekty, které lze nalézt mezi objekty tohoto
světa. Když k nim referujeme, nereferujeme k mozkům, tělům či
mentálním procesům, ale k osobám, které chápeme jako subjekty těchto
procesů. Zároveň však platí, že osoby neexistují nezávisle na všech těchto
procesech. Existence těla, myšlenek, zkušeností a jiných mentálních a fyzikálních
procesů je podmínkou existence osob.
Podívejme se nyní, jak se s touto problematikou vyrovnává Egan. První
povídkou, jíž jsem od něj četl, a která mne již v první polovině 90. let hluboce
zasáhla, je Učím se být sám sebou z roku 1990 (u nás vyšla poprvé
v roce 1993), jejíž úvod si dovolím ocitovat:
„Bylo mi šest let, když mi rodiče pověděli, že mám v lebce malý tmavý
drahokam, který se učí být mnou.
Mikroskopičtí pavoučci protkali můj mozek zlatou pavučinou, aby mohl
učitel drahokamu naslouchat šepotu mých myšlenek. Sám drahokam byl
napojený na mé smysly a uměl také vnímat chemické zprávy přenášené
mou krví; on viděl, slyšel cítil a hmatal svět úplně stejně jako já a jeho učitel
monitoroval jeho myšlenky a porovnával je s mými vlastními. Kdykoli
se jeho myšlenky rozcházely s mými, učitel – rychlejší než vlastní myšlenka
– provedl na drahokamu malou úpravu, která zajišťovala naši čím
dál tím úplnější shodu.
Proč? Aby mě drahokam mohl, až nebudu sám sebou, převzít.“
([2], s. 163-164.)
Protagonistovo autobiografcké vyprávění čtenáře dále seznamuje s hypotetickými
psychologickými a společenskými důsledky existence takového
v mozku implantovaného „zálohovacího zařízení“ (z něhož mimo jiné plyne
faktická nesmrtelnost spočívající v možnosti implantovat „drahokam“
do nových, třeba naklonovaných, těl, či do těl mechanických), přičemž je
zde uvedeno, že lidé na vrcholu svých duševních schopností, obvykle kolem
třiceti let věku, se nechávají „přepnout“ - jejich mozek je usmrcen
a vládu přebírá „drahokam“. Vypravěč popisuje svoji úzkost z toho, zda to
44