Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

že toto ticho navštěvuje i cely smrti. Je to druh ticha, který nepřipouští
smích, dovoluje ale vzlyky, výkřiky zoufalství a bolesti, pláč i slova útěchy,
modlitby a rituály spjaté se smrtí. Je to ticho, které nepřipouští opravdovou
radost, ale falši a milosrdným i nemilosrdným lžím rádo popřává
sluchu. Téměř stejné je i ticho žalu a deprese, to však nemá rádo větší
společnost – nejlépe se cítí, obklopuje-li jen samotného trpícího.
A nesmíme zapomenout ani na ticho děsu. Mrazivé ticho, milující tmu
a osamělá místa. Ticho zajíknutí se a husí kůže. Takové ticho připouští jen
bušící srdce a rádo ustoupí pouze výkřiku hrůzy, dotkne-li se zezadu ramene
chladná cizí ruka.
Známe též ticho spánku, jež miluje pravidelný dech, tikání budíku
a chůzi po špičkách. Je to milé a vlídné ticho, chováme-li se k němu patřičně.
Je i ticho meditace či pohroužení. To je vnitřní ticho. Je-li skutečné,
nepohne jím žádný zvuk či jiný podnět. Je to v satori zaslechnutelné ticho
nirvány, konečného bezeslovného poznání světa i sebe sama. Je to ticho
plné, bohaté a bytostně živoucí. Podobné, ale snadno narušitelné, je ticho
učenců. Miluje šustění obracených stránek knih a škrábání pera po papíru,
a řekl bych, že – ač je svou povahou dosti staromilské – dokáže se s jistým
sebezapřením smířit i s klapotem psacího stroje či klávesnice počítače.
Podobá se tichům řemeslníků, pracujících ve své dílně. Taková ticha pak
povolují zvuky k řemeslu náležející a ustoupí i drobnému pobrukování.
Velmi svérázné je ticho starých hodinářů, shrbených po léta nad svou prací.
Ticho, které mám obzvláště rád, je ticho nočního města. Toto ticho připouští
občasný hluk projíždějící tramvaje či taxíku, zahalekání opilcovo či
hudbu, doléhající svými nejhlubšími a nejtemnějšími tóny z rockového
klubu až na ulici. Je to ticho spánku spořádaných lidí, kteří ráno vstávají
do práce, ticho prostitutek u hotelu, čekajících v chladnu na bohatého
cizince. Je to ticho tajemné, s příchutí zakázaného ovoce, ticho, skrývající
v tmavých koutech hrozbu zločinu. A přesto, či spíše právě proto, je tak
dráždivé a opojné – jako víno, drogy a zapovězená láska, jež v něm často
nacházejí svá útočiště.
232