Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

představitelé se v minulosti dopustili zavrženíhodných činů. Nestačí, když
současný křesťan řekne „Já jsem žádné čarodějnice neupaloval!“ či komunista:
„Já jsem Miladu Horákovou neodsoudil!“ Je-li někde přítomna vina
tohoto druhu, je nezbytné činit pokání, neboť vinu tohoto druhu nelze odstranit
pouhým racionálním poukazem na časový či jiný odstup od dané
události. Na druhou stranu však jsem toho názoru, že není možné, aby
z pokání druhého kdokoli zištně těžil či si na cizí vině budoval politickou
kariéru, stejně, jako je mravně pochybené, když potomci získávají nezasloužené
výhody v souvislosti s utrpením svých předků a je jim omlouváno
chování, jež by u jiných bylo vnímáno jako nepřípustné.
Vraťme se však zpět k problému psychologické kolektivní viny v souvislosti
se současnými hříchy. Je snadné hovořit o vině národa, který vedl
a prohrál krutou agresivní válku, jež byla navíc spojena s bezprecedentní
genocidou, ale jak my, lidé žijící v takzvaně svobodné západní společnosti
vnímáme svou vlastní účast na agresi páchané naším jménem protože našimi
vlastními politickými představiteli? To, jaká hesla (o svobodě, demokracii,
nutnosti svržení „zlého diktátora“ apod.) přitom zaznívají, je irelevantní.
Hesla, tedy propaganda, vždy vyznívají ve prospěch toho, kdo je
hlásá. Pro mne osobně je důležité, kolik viny na nás i na mně osobně ulpělo
například při agresi NATO v Libyi, jež vyústila v tisíce civilních obětí
a nakonec i v brutální vraždu Muammara Kaddáfího.
Tento příklad je zajímavý proto, že na něm mohu na základě vlastních
postojů dobře ilustrovat, jak obtížné je připisovat vinu lidem, kteří mají
k dispozici jednostranné informace vytvořené propagandou. Zpočátku
jsem totiž nekriticky přebíral údaje z ofciálních médií a protože jsem
o libyjském režimu mnoho nevěděl, chápal jsem události jako další dějství
tzv. „Arabského jara“ a přál jsem si brzký pád „diktátora“. Nicméně postupně
jsem získával nové a nové informace z jiných zdrojů a nakonec
dospěl k závěru, že Západem podporovaná jedna strana občanské války
představuje menšinu Libyjců a že naše intervence v této zemi je z morálního
hlediska naprosto nepřípustná. Nicméně kdybych byl odkázán výhradně
na masmédia, patrně bych, stejně jako mnozí mí spoluobčané
i dnes, vítal smrt Kaddáfího jako osvobození libyjského lidu od tyrana.
99