Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Procházka mezi snem a bděním
Před časem se mi zdálo něco o tom, že ulice, na níž nyní bydlím, a ulice,
kde jsem bydlel v dětství, byly totožné, prostě se prolnuly. To jsem samozřejmě
ve snu neřešil, ve snu to se to prostě tak mělo.
Byl jsem kdesi pryč a ze zpráv v televizi jsem se dozvěděl, že na mé ulici
došlo k velkému požáru, který mimo jiné zachvátil a zničil i krásnou katedrálu
na jejím konci (ve skutečnosti je na konci ulice, kde jsem bydlel
v dětství, velmi zajímavý dům).
Měl jsem strach, nevěděl jsem, zda byl dům, v němž bydlím, ušetřen.
Nějak jsem se k domu, v němž jsem bydlel, dostal a zjistil jsem, že ušetřen
byl.
Do snu vstoupila rozhlasová stanice Vltava – začal hrát radiobudík. Má
mysl byla vržena do pásma o životě a díle architekta a esejisty Adolfa Loose,
jednoho ze zakladatelů moderní architektury. Ten okamžik, v němž
k vržení došlo, jsem si však neuvědomil. Sen a povídání v rádiu byly zpočátku
propletené v cosi surreálného, přičemž posléze, z pozice již bdělé
mysli, nebylo možné přesně říci, „o čem“ to v této fázi bylo. „Realita“ postupně
vítězila a sen vytěsnila, ten však byl stále přítomen jako podtón,
stále tam byl cítit.
Rozeřval se druhý budík. Neochotně jsem vstal a přemýšlel o tom, jak je
to všechno rozmazané, jak neurčitá dokáže hranice mezi snem a skutečností
být. Šel jsem na záchod, kde jsem se začetl do prvního žalmu
a rozjímal o důstojnosti člověka. Záchod je vůbec snad jediné běžně a každodenně
přístupné místo, kde má smysl rozjímat o důstojnosti člověka.
Kdy jsem vlastně v celém tomto procesu začal být „sám sebou“? A znamená
vůbec slovní spojení „být sám sebou“ něco smysluplného? Přesto
však, zdá se (navzdory tomu, že hranice mezi nimi je zjevně difúzní povahy)
nějaký rozdíl mezi snovým a bdělým já existuje. Ale co když je vědomí
toho rozdílu stejným druhem kognitivního klamu, jako ten, který nás
39