Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

k chalupě, zazvonil mi mobil. Volal bratr a ptal se, kde jsem. Odpověděl
jsem mu, že už jdu domů, protože jsem si myslel, že už se chystáme k odjezdu.
Překvapil mne však: Řekl, že to jsme se asi minuli, neboť jde s babičkou,
jež jinak nedala, směrem k Oknům!
Vyrazilo mi to dech!
Můj bratr s pálící vyrážkou na chodidlech a moje babička, jíž táhne
na devadesátku, jsou na cestě k Oknům?
Odvětil jsem, že jdu za nimi, i když jsem měl po pravdě řečeno už docela
žízeň, nic k pití a také jsem se trochu styděl, že jsem si tak naříkal, jak
stárnu, a moje babička je teď na Blanseku. Našel jsem je na místě, odkud je
vidět zbytek věže, je to taková proluka nad níž v dobách života hradu vedl
most, jenž bylo možné strhnout a bránit tak hrad na etapy. Dál už babička
jít nemohla. K Oknům vedou prudce nahoru neuspořádané stupně ze skal
a kamenů, místy doupravované lidskou rukou, což už bylo, a nebylo divu,
nad babiččiny síly. Tak jsme si chvilku povídali. Bratr mi mimo jiné řekl,
že potkali ženu hledající klíče od auta, tak jí řekl, že je někdo pověsil
na Přícestník.
Také jsme se chvíli jen tak mlčky dívali se po krajině a pak jsme šli pomalu
zpět. Pro babičku to byla dost zabíračka, ale zvládla to se záviděníhodnou
ctí.
Na chalupě jsme si zase povídali, bratr si stěžoval na pálící nohy a já
jsem mu řekl, že ani jeden z nás není kožař a že já mám ve zvyku netrápit
se věcmi, s nimiž aktuálně nemůžu nic dělat. Pak jsem se v duchu plácl
přes prsty, protože to sice znělo moudře, ale nebyla to pravda.
Po chvíli odpočinku jsem se rozloučil s chalupou, obdivoval jsem červené
listy psího vína, jež začíná kolonizovat vzrostlé smrky, které kdysi
na dvorku zasadila maminka, aniž by jí tehdy v plné síle došlo, že z nich
za třicet let budou poněkud nebezpečně vzrostlé stromy, a moc se mi líbilo,
jak se zde příroda dotýká domu, podobně jako na Blanseku, ale jaksi
v raném stádiu, a věděl jsem, že i toto místo je součástí toho souboru míst,
představ, buněk, orgánů, neuronů a samozřejmě kostí, které dohromady
tvoří to, čemu konvenčně říkám „já“.
84