Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Znám také ticho osamělců. To rádo ustoupí zvukům samomluvy, i nějaké
té písni nechá zaznít, jen cizí hlas, hlas hosta, je narušuje a dráždí. Je to
žárlivé ticho, obklopující osamělce jako chorobně starostlivá matka. Chce
jej mít jen pro sebe.
Zažil jsem však i ticho lásky. Obklopuje milence, mlčky se držící
za ruku, věrné přátele sedící v zapadlém baru, nikým nerušeni v rozumějícím
mlčení, ticho matky, bedlivě střežící své spící dítě. Je to ticho, které
spojuje ty, jenž nepotřebují slova k pocitu vzájemné blízkosti – je to ticho
radostného souznění. Může být obklopeno různými zvuky zvenčí, nebojí
se jich – pohlcuje je a činí bezvýznamnými.
Opakem je zlé ticho sváru. Je to ticho po hádce, ticho tiché domácnosti,
ticho uražené, vyčítavé a nevlídné. Někdy je natolik nesnesitelné, že nutí
k výkřiku, k třesknutí rozbité vázy, k bouchnutí dveřmi, k aktu vzdoru! –
je to však velmi mocné ticho, umí všechny zvuky zdusit a nenechat se jimi
rušit. Je to kruté a sadistické ticho, které rádo navozuje pocit bezvýchodnosti,
zoufalství a mění se potom v ticho žalu či deprese.
Nezapomeňme ale také na ticho napjatého očekávání, ticho, které
se rozhostí po zacinkání lžičky o skleničku, ticho okamžiku, kdy dirigent
pozvedne taktovku, ticho člověka čekajícího důležitý hovor či studentů
před zkouškou. Často nastává po příchodu významné osobnosti. Je to ticho,
které bytostně touží být přerušeno něčím důležitým – a je mu celkem
jedno, zda to, co je přeruší, bude dobré nebo zlé. Jen to nesmí být průměrné
a nezajímavé. To se pak uraženě stáhne a změní se v nespokojený
šepot.
Existuje tolik druhů ticha, kolik si jen dokážeme představit!
Ale ještě jedno předůležité ticho zbývá k připomenutí. Jediné ticho, které
nebude nikdy narušeno, neboť je to ticho absolutní. Ticho, které, na rozdíl
od všech ostatních, není vnímáno.
233