Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života.

Pán jmění
Usilujeme-li o Jednotu, či – z více důvodů asi lépe – o Nedvojnost, musíme
správně porozumět Mnohosti, jež úzce souvisí se Jměním vlastněným Ma-
jitelem. Mnoha lidem mimochodem nedochází, že i učenost, tedy vlastnic-
tví myšlenek a pojímání pojmy, je rovněž Jmění, jež si do hrobu či
do osvíceného stavu nevezmeme. Není-li učenost nástrojem, je učenci pří-
těží stejně, jako Harpagonovi zlato (něco o tom vím!).
Studnice vědomostí je užitečná, pijeme-li z ní, můžeme do ní ale též
spadnout. Z pasti jejího dna snad uzříme hvězdy, ale možná pak budou
vzdálenější, než kdy předtím. Podělím se nyní o trochu své učenosti s dů-
věrou, že bude užita jako nástroj. V tradičním pojetí je symbolem
mnohosti biblický Baal Zebúb (בובז לעב), Pán much („zebúb“ = „mouchy,
ovádi“).
Objektivní zdroje však uvádějí, že v biblických dobách žádné takové
božstvo uctíváno nebylo, a že toto jméno zřejmě vzniklo záměrnou dekla-
sující úpravou původního Baal Zebúl, přičemž „Zebúl“ mělo význam „jeho
Výsost“. Hebrejsky se kořen לבז vztahuje k obývání, „zebúl“ je „obydlí,
obývání, trvání, místo“. Tedy z pohledu hebrejštiny bychom mohli uva-
žovat v případě Baal Zebúla i o „místním baalovi“.
Zamysleme se nyní nad problematikou baala v širším kontextu sta-
rokennánského náboženství. Vládcem a otcem bohů byl El. Toto jméno je
ve všech semitských jazycích zároveň běžným druhovým názvem, značí-
cím boha. Tento význam měl v klínopisu i determinativ (určující znak)
v podobě hvězdy – sumersky se četl dingir, babylónsky ilum (přičemž
„-um“ je koncovka prvního pádu, jež z hebrejštiny vymizela).
Je to doklad, že první božstva byla vnímána jako astrální [pozn.: „astrál-
ní“ v religionistické terminologii, rozlišující bohy na astrální a chtonické,
213